Kapitola č. 13 - Williamsův triumf

Na palubě Phoenixu zavládlo mrazivé ticho, přerušované jen suchým Williamsovým sípotem.
„Kde vzali maskování? Kde vzali maskování?“
Tahle myšlenka mu pořád lítala hlavou.
Neustále bušila do podvědomí, tříštila jeho klid a narušovala klidné uvažování. Pak ale, jako světýlko na konci tunelu, mu probleskl nápad.
„Nastavte kurz na poslední známou pozici Saffronu.“
„Rozkaz pane,“ odvětil mu pilot a tichý hukot přenášený vzduchem na můstku dával všem na vědomí, že motory lodě se pokoušejí o impuls.
Co má za lubem? Pomyslel si Maxwell, kapitán Phoenixu a jen tak mimochodem i uprchlý vězen. Přemísťování lodi jen tak zbůhdarma, to je zatracený plýtvání energií. Není ji dost. Není ji dost na takovýhle dobrodružství, nejbližší známá stanice kde by se daly doplnit zásoby a která by nejdříve nestřílela a pak se ptala, byla pěknou dávku světelných let odtud. Proto se otočil a klidně pronesl: „Je náším cílem snad něco konkrétního?“
„Hm,“ zabručel Williams a nadále kapitána ignoroval.
Maxwell se pomalu sesunul zpět do svého křesla. Už dávno se rozhodl, že mu exagent nestojí za nervy. Srdce má slabé a kazit si jej věčnými hádkami bez konce nemá smysl. Dokud mi nerozbíjí loď, pomyslel si, ať si třeba navleče posádku do růžovejch pyžamek...
„Kontakt pane,“ přerušil trudnomyslnost kapitána hlas Deskteho od senzorů.
„Je tam?“ zeptal se Williams dychtivě.
„Je pane. Zkoušel jsem provést kalibraci našich senzorů a zaměřil jsem se na signaturu jádra. Jsou tam pořád, a nehýbají se. Kromě toho to vypadá, že poblíž nich je něco... něco VELKÉHO!“
„Loď? Stanice?“
„Nevím pane, nemáme to v databázi. Ale pokud chcete, s naším maskováním se mohu přiblížit na dosah obrazu.“
„Nezjistí nás?“ opatrně přerušil konverzaci šéf Phoenixu.
„Ne pane, naše zařízení dodané panem Williamsem je na několikanásobně vyšší úrovni než technika maskování použitá na Saffronu.“
Alexandr Williams se otřásl blahem, když slyšel slovní spojení od "dodané" až po na "vyšší úrovni".
Chvilku se utápěl skvělým pocitem samolibosti a pak pronesl: „Dobře, pilote, přibližte se, jak to jenom půjde. Ty,“ ukázal na obsluhu zbraní, na lodi Federace by se jednalo o šéfa bezpečnosti, ale o nějaké organizační struktuře v tomhle chaosu se nedalo mluvit, „dej mi tři lidi s phaserama a pošli je k transportérům...“
„Dosáhli jsme potřebnou vzdálenost pane,“ zasáhl do udělování rozkazů pilot.
„Na obraz.“
Hluboký vesmír. Majestátný a klidný. Pustý a plný života najednou. To všechno se objevilo na obrazovce Phoenixu. Uprostřed toho majestátně poblikával Saffron a v jeho pozadí se vznášel Dok.
„Senzory?“ pronesl Williams. Víc než Safrron ho nyní zajímala ta kupa kovovýho šrotu v pozadí lodi Federace.
„Obvyklé složení pane, Titanium, levá strana je pod proudem, další sekce vypadají jako odpojené. Možná nefunkční.“
„Databáze?“
„Stále nic, ale je tady možnost srovnání s architekturou Wadiů. Pokud bych směl hádat pane...“
„...prosím jen směle...“
„Tak bych to tipoval na obdobu našeho doku.“
„Zajímavé. Jak to vypadá velevážené "šmejdstvo" z Federace má více štěstí než rozumu. Zaměříme se na Saffron,“ řekl po chvíli a obrátil se na Maxwella, „Já a další tři se transportujeme na palubu Saffronu, v databázi máte klíče k jejich štítům, takže to nebude problém. Až budeme tam, nahodíte warp a budete Saffron sledovat, dokud vás nekontaktuji.“
„Ať se děje cokoliv,“ pronesl Alex s důrazem na COKOLIV, „neopovažujte se jakkoliv zasahovat.“
„Všechno budu mít pod kontrolou,“ řekl, vstal z křesla a vydal se k dveřím. Ty se otevřely a on se uprostřed nich zasekl jako osoba, která zapomněla na něco důležitého.
„Eh, ještě něco Maxwelli, ne že by jsem vám nevěřil, ale pro případ, že byste se o něco pokusil,“ pronesl a klikl na svůj komunikátor, „nechal jsem vám tady "policajta",“ řekl a s chechotem zmizel za syčícími dveřmi.
Maxwell nechápavě pohlédl na svůj pult a s hrůzou spatřil, že vedle svítícího nápisu AUTODESTRUKČNÍ KÓD PŘIJAT bliká taky natypovaný zámek odpalování. Stačil jen jeden drobný signál z Williamsova komunikátoru a z Phoenixu by zbyla jen hromádka nažhaveného šrotu.
„Ty zasranče,“ doprovázel Williamse ke transportérům zuřivý Maxwellův jekot...

Jemné bzučení transportního paprsku narušilo klidný vzduch v místnosti údržby. Mohlo by se zdát, že to je jen drobná elektrostatická porucha, jakými trpí většina lodí Federace - bodejť by ne, většina věcí tady funguje na principu ebonitové tyče a lišščího ohonu ;) - ale čtyři postavy a velká bedna, to je moc i na statickou elektřinu budoucnosti. Williams si zvedl hledí svého bitevního obleku. Kývl na člověka po své levici a on se napíchl na terminál. Syčení hledí ostatních členů z výsadku ho zastihlo, když do svého interkomu natahoval lokaci vězení a lodní deník.
„Mám to,“ řekl po chvíli a zmáčkl na svém přenosném panelu tlačítko PROVEĎ.
Pár set metrů odtud problesklo jedno silové pole, pak druhé, třetí. Chvíli se nic nedělo ale pak Jem‘Hadarové, kteří pochopili situaci, s bojovým křikem napadli spící obsluhu. Phasery připnuté u boků členů ochranky jim otevřely dveře na palubu a oni se rozeběhli na všechny strany...
„První věc hotova,“ pronesl rozkošnicky Williams a nechal své hledí bitvného obleku popojet dolů. Rukou dal znamení a dva lidé zvedli bednu.
„Do strojovny,“ ozval se jim ve sluchátcích obleků strojový Williamsův hlas. Cítil se jako za starých časů, v tréninkovém zařízení Sekce 31. V těch dobách byl poctivým důstojníkem Hvězdné flotily, zrovna se seznámil se svou ženou. Kam se to až dostal...
Mávl rukou k členovi svému týmu, kterému na ruce poblikával odpojený přenosný panel.
„Zablokuj tady dveře a napíchni se na sít,“ rozdával skrz vysílačku obleku instrukce. „Buď připravenej na můj povel spustit show...“
Strohé: „Rozumím pane!“ ho a další dva lidi vlekoucí bednu doprovázelo Jeffreysovým průlezem, který se stáčel ke strojovně.

Keliy Be'cja šla majestátně po chodbě. Naposled prohlédla rozpis služeb, aby se ujistila, že nic, co měla udělat nechybí a pak si to už namířila do kajuty. Od té chvíle, co odešel Bárta na ten výsadek, je tu rozhodně klid... Žádné opilecké řeči, úchylné pohledy na její vyvinutou hruď nebo nemístné poznámky na zčásti znetvořený obličej...
Výsadek...
To slovo mělo i druhou stránku věci. Venku byl i její Betcha, museli zrušit schůzku, tak dlouho plánovanou...
Betcha...
Ten jeho krásný, milý, okouzlující, snad trochu nerozumně paličatý šarm...
Betcha. Betcha Weyt...
Ze sladkého snění ji vyrušilo táhlé houkání. Všude po lodi začala blikat světla žlutého poplachu. Pak se ozvalo hlášení kapitána: "Posádko, hovoří k vám kapitán. Situace je vážná, z neznámých důvodů se podařilo utéci Jem'Hadarským vězňům. Jsou ozbrojeni a nekontrolují se. Naše ostraha s nimi má problémy, buďte proto opatrní..."
Keliy si povzdechla. Zase další problém. Rozhodně pokračovala ve své rázné chůzi. U turbovýtahu to pocítila. Zvláštní pocit. Jako by ji někdo... Sledoval!
Otočila se pozdě. Ruka šmátrající pohotově po zbrani zakřupala a pomalu se oddělovala od vaziva. Pak byla tvrdě sražena k zemi, kde ztratila vědomí...
„Sakra!“ nadával Alexandr do mikrofonu obsluze panelu, „říkal jsem, že máš informovat o každým pohybu na naší trase! Co bylo sakra tohle! Dávej tam sakra pozor!“
„Promiňte pane,“ ozval se třesoucí hlas Maxwellova podřízeného. „Už se to nestane.“
„V to doufám. V TO PEVNĚ DOUFÁM,“ pronesl temně bývalý agent. „Odtáhněte ji někam...“
Žlutý poplach. Veškerý personál na svých místech, omezený pohyb na chodbách. Plán zatím Williamosvi vycházel na jedničku.
Sjeli turtovýtahem až do strojovny. Tady rozptýlili ostrahu dveří a dalším Jeffreysovým průlezem se dostali do transformační komory. Odtud se odváděla přebytečná plazma do kosmického prostoru, a pro senzory lodi to bylo hluché místo. Dokonalý úkryt.
Výsadek rozbalil bednu a zapojil přístroj do elektrické sítě.
„Huuuuiiiii.“
Ta věcička se potichu rozběhla a Williams ji pohladil.
„Teď jim to dáme, holka,“ řekl a zasnil se.
Zasyčely dvě hledí a jeden z Bajoranů prohodil k druhému: „Zajímalo by mě, co to ten blázen má...“
„Ten blázen,“ prudce se na něj otočil Williams, „má něco, co donutí tu kopu slizu říct i to, co neví...“

„Potřebuje na ošetřovnu, rychle!" ozvalo se po pár sekundách hysterického ticha. Ohavní tvorové, kteří pokrývali téměř celou část Luisova obličeje začínali pomalu odpadávat.
"Potřebuje na loď! Má... Teda. TEDA!!! NEMÁ KREV!!!"
Opět zavládlo ticho. Okamžik několika vteřin se jakoby protáhl na hodiny. Ticho za ztraceného muže...
"Doprdele!"
"K čertu!"
Jak už to bývá, ani ten nejsmutnější okamžik nemůže být ještě horší.
"PA...DÁ......ME!!!"
Ze směru, kde byl známý východ vedoucí ke kotvící lodi, se nořilo stádo temně mlčících osminohých potvor...

Rachel se zastavila u Ferriho kajuty. Jak ji vůbec přijme? Vždyť je to Borg... Proboha, co tu vůbec dělá? Řešit si své osobní problémy s někým, koho v životě neviděla... Odvaha ji opustila. Pak z ní opět promluvila ženská odhodlanost.
"Piiidiii"
"Vstupte" ozvalo se z nitra kajuty. Dveře se zvolna otevřely. Rachel zůstala rozpačitě stát. Nikoho neviděla, pouze menší kajutu s kovovým a prostým nábytkem. Decentně naklonila hlavu dovnitř, nohama zůstala stát venku. Na chvíli ztuhla. Ze stínu na ni mžoural pár unavených a zvědavých očí.
"Mohu... Mohu dál...? Já..."
"Ale jistě..." ze stínu se vynořila mladá postava. Rachel rychle sklonila oči aby se nezdálo, že zvědavě zkoumá borgské implantáty na pravé tváři.
"Posaďte se..." řekl Brodge a nabídl jí židli.
"Já... Víte, mně je to hloupé..." zašeptala omluvně.
"V pořádku, mluvte..." pak se odšoural zpět ke psacímu stolu, kde prskala rudá svíce. Sedl si k ní zády, což ji opět ubralo sebedůvěru.
"Já... Chci si promluvit o svém manželovi..." řekla po chvíli rozhodným hlasem. Po těch slovech pocítila jisté ulehčení.
Ferri mlčel a oddával se své práci.
"Víte... Vy jste byl jediný, kdo... s kým... Tedy. Trávil jste s ním hodně času, takže jste ho zřejmě dobře znal..."
Po téhle větě si uvědomila, že neví, co chce vůbec slyšet... O co jí jde. Sedí v kajutě u poločlověka bez emocí... Sice se neprojevuje jako úplný Borg, ale určitě jí nechápe...
"Byl to skvělý muž. Miloval vás." ozvalo se po půl minutě ticha.
"Já vím..."
"Víte, kolikrát se mi svěřoval s tím, že se vám nemůže věnovat tolik, kolik si zasloužíte..."
To nečekala. Myslela, že jejich hovory byly na ryze profesionální úrovni. A on s ním mezitím probíral jeho osobní problémy...
"Těsně před tím, než zemřel..." odmlčel se. Pochopil, že mluví moc polopatě.
"Teda, než se stala ta... NEHODA... Připravoval pro vás večírek. Jen pro vás. Žádnou simulaci. Pozval vybranou posádku. Dal si s tím práci... Abyste měla radost... Miloval vás moc. Víte, měl sen. Vzdát se velení a více se věnovat vám. Měl vybraný nový domov na Emre'asu II. Pravý plaňkový domek... Moc rád o něm vyprávěl... Bohužel, to už se asi nepovede..."
Pak prudce otočil hlavou.
"Já... Promiňte..." omluvil se.
"Ne, v pořádku, oceňuji upřímnost..." Rachel otřela oči a složila ruce v klín.
Brodge vstal a pověsil na stěnu kajuty právě dokončený obraz...

Pět postav supělo do hlubin Doku. Deffrema, ze kterého od pohledu vyprchal život, nesl Jawis a vědec Mercher. Šum osminohých tvorů se vytratil. Udýchaní se zastavili uprostřed velké haly, pro jistotu vylezli na opuštěný stroj a Jawis zavelel mocným hlasem: "Výsadkový tým 2 strojovně! Šest k přenosu!"

Betcha Weyt procházel mezi zaprášenými kontejnery. Jeho tým postupně sundaval víka, baterky však osvětlily pouze prázdný prostor. Zbýval poslední kontejner. Svrchní patro bylo prázdné. Po odkrytí falešného dna se jim naskytl pohled na něco neuvěřitelného.
"Teda..." jediná věc, na co se užaslý Weyt zmohl.

Zvenčí sem doléhaly podivné zvuky. Dusot kroků přerušovaný několika hlasy. Několik temných postav zbystřilo pozornost. Celý svůj život neslyšeli nic než vlastní dech a teď tohle. Vůdce si přetáhl deku blíže k obličeji a potichu se plížil ke stěně. Pak nastalo ticho. Tlupa se opět uchystala ke spánku.