Vesmírem letí hvězdná loď Enteprise a na jejím můstku probíhá čilý ruch.
"Prověřte obvody," přikázal právě vědecký důstojník Vulkánec Spock.
"Všechny funkční, pane," ohlásil navigátor.
"Pak to není obrazovkou," zhodnotil Spock a obrátil se na kapitána Pika, který dosud soustředěneně sledoval obrazovku. "Něco tam zcela jistě je, kapitáne, a míří k nám."
"Možná meteority...," ozval se navigátor.
"Ne, je to něco jiného. Ale něco tam opravdu je," zamítla to první důstojník s hodností poručíka, která seděla vedle navigátora.
Před navigátorem začalo blikat rudé světýlko a ozval se příšerný zvuk poplachu.
"Letí to rychlostí světla, kolizní kurz. Meteoritový paprsek se neodrazil, kapitáne," hlásil navigátor a s obavami sledoval obrazovku.
"Úhybné manévry, pane?" navrhla první důstojník.
"Stále přímo vpřed," zavelel kapitán.
"Jsou to rádiové vlny, pane," ozval se důstojník u senzorů. "Prolétáme starým typem nouzového signálu."
"Jsou vyladěny, aby působily rušení a přitáhli naši pozornost," zanalyzoval to Pike.
Důstojník pokračoval v hlášení: "Loď v nesnázích nouzově přistává, pane. To je vše. Žádné další zprávy."
"Zaměřil jsem to. Přichází to z hvězdného systému Talos," řekl navigátor.
"Žádné pozemské lodě ani kolonie tak daleko nejsou," podivila se první důstojník.
"Jejich volací signál odpovídá průzkumné výpravě S.S. Columbia. Zmizela v této oblasti přibližně před osmnácti lety," odříkal okamžitě Spock jako z učebnice.
"Tak dlouho by trvalo rádiovým vlnám dostat se odtamtud až sem."
Spock pokračoval ve výčtu údajů: "Podle záznamů nebyl systém Talos nikdy zkoumán. Sluneční soustava podobná Zemi. Jedenáct planet. Čtvrtá je zřejmě typu M," a s pohnutím pohlédl na kapitána, "kyslíková atmosféra."
"Pak by mohli být ještě naživu, i po osmnácti letech," odhadovala poručík.
"Jestli přežili pád," byl skeptický kapitán.
"Nepoletíme tam, zjistit to?" divil se Spock.
"Bez dalších zpráv o trosečnících, ne. Pokračujte ke kolonii Vega, kde se nejprve postaráme o své lidi. Převezměte velení. Udržujte současný kurz."
"Ano, pane."
S tím se kapitán vzdálil z můstku za mírně udivených pohledů ostatních. Rychlými kroky dorazil do své kajuty, kde okamžitě aktivoval komunikátor.
"Tady Boyce," ozvalo se z něho.
"Přijď do mé kajuty, doktore," řekl Pike a unaveně se složil na svou postel.
Za pár okamžiků už vešel lodní lékař Boyce v modrém plášti a rychle otevřel svůj kožený kufřík.
"Co děláš?" divil se Pike. "Neřekl jsem, že mi něco je."
"Jak jsem pochopil, zachytili jsme nouzový signál," přešel otázku Boyce a dál cosi vyndával.
"Správně," řekl Pike a vstal. "Ale jestli nezjistíme něco přesnějšího, myslím, že stav naší vlastní posádky má přednost. Rád bych zaznamenal i názor lodního lékaře."
"V tom s tebou rozhodně souhlasím."
"Výborně, to jsem rád. Nejprve se zastavíme v kolonii Vega a vystřídáme všechny, kteří potřebují ošetření a potom..." V tom si konečně všiml, co doktor dělá. "Co do toho k čertu dáváš led?"
"Kdo by pil teplé martini?" řekl Boyce a podal mu skleničku.
"Myslíš si, že ho potřebuji?"
"Někdy člověk řekne svému barmanovi daleko víc, než by kdy řekl doktorovi," a nalil si také. "Co tě trápí, Chrisi, boj na Rigelu sedm?" a sedl si k němu na pohovku.
"A neměl by? Můj jediný pobočník a dva další mrtví, sedm zraněných."
"Mohl jsi tomu snad ty sám nějak zabránit?"
"Měl jsem tušit potíže hned, jak jsem viděl ty meče a brnění. Místo toho jsem se nechal uvěznit v pevnosti a napadnout jejich válečníkem."
"Chrisi, máš na sebe příliš vysoké nároky. Ke všem se chováš jako k lidským bytostem, jen k sobě ne. A teď jsi unavený a..."
"Ano, jsem unavený. Tos strefil. Jsem unavený z odpovědnosti za dvě stě tři životů, jsem unavený z rozhodování o tom, co je příliš riskantní a co není, kdo půjde do výsadku a kdo ne. Kdo přežije a kdo zemře. Mám toho dost, Phile."
"Takže mě konečně poslechneš a vezmeš si dovolenou?"
"Takže zvažuji svou rezignaci."
"A co budeš dělat?"
"Konečně se vrátím domů. Mám tam farmu s padesáti mílemi pastvin kolem. Víš, jak jsem ti říkal, že jsme měli dva koně? Vzali jsme si trochu jídla a jezdili celý den...," nostalgicky zavzpomínak Pike.
"A, to zní skvěle. Projíždět se každý den se svačinou," řekl ironicky doktor a napil se.
"Řekl jsem, že bych tam mohl jít. Dobře, mohl bych obchodovat na Regulu nebo v Orionských koloniích."
"Ty a orionský obchodník, prodávající zelené otrokyně?" neudržel své překvapení doktor.
"Chci říct, že tohle není jediný způsob života. Je tu na výběr celá galaxie možností."
"Pro tebe ne. Člověk buď život žije, tak jak je, postaví se mu čelem a zvítězí, a nebo se k němu otočí zády a pomalu umírá."
"Teď začínáš mluvit jako doktor, barmane," usmál se na něj Pike.
"Můžeš si vybrat, oba máme stejné zákazníky, živé i mrtvé."
Pike nad tím chvíli přemýšlel, když se ozval zvuk z interkomu a kapitán zapnul malou obrazovku.
"Tady pan Spock," řekla Spockova hlava na monitorku. "Dostáváme doplňující zprávu. Na Talosu jsou trosečníci." A s tím jeho hlava zase zmizela.

Můstek.
Z počítače právě vyjížděl papír s výslednou zachycenou zprávou.
Chopil se jí jeden důstojník a přečetl ji: "Jedenáct přeživších, gravitace a kyslík v normě. Jídlo a voda dostupné, pokud se však... tady zpráva končí, pane."
Pike prozkoumal papír. Pak přešel ke kapitánskému křeslu uprostřed můstku a zavelel: "Zapněte interkom."
"Systém zapnut."
"Hovoří kapitán, naším cílem je hvězdný systém Talos. Warp rychlost faktor sedm."
Navigátor aktivoval nějakou věc, která začala bzučet. "Kurz propočítán a zadán."
"Všechny paluby připraveny, pane."
"Vpřed," pronesl Pike.
A Enterprise vyrazila warp rychlostí kupředu.
"Jsme na kurzu, pane," oznámil po chvíli snažení navigátor.
Na můstek vojenským krokem vstoupila pobočník Coltová. Kapitán se ve chvíli, kdy k němu dorazila otočil a oba se srazili.
"Pobočníku?" řekl trochu rozzlobeně kapitán.
"Ano, pane?"
"Snad jsem vám říkal, že když jsem na můstku, tak..." káral jí, ale pobočník mu skočila do řeči. "Ale chtěl jste hlášení v pět nula nula. A teď je pět nula nula, pane."
Pike si zkoumavým pohledem prohlížel. Věděl, že neudělala nic špatného. "Ano, pravda. Děkuji," řekl jen, převzal od ní papír s hlášením a snažil se nevnímat pohledy ostatních.
Pobočník Coltová odkráčela.
"Ještě jste si na ni nezvykl, pane?" zeptala poručík.
"Dělá svou práci dobře, jen si nemohu zvyknout na přítomnost ženy na můstku," snažil se to omluvit Pike, ale pak si uvědomil, komu to říká a rychle se to snažil omluvit. "Nic proti vám, poručíku. Vy jste něco jiného."
Poručík na něj pobouřeně pohlédla, ale překousla to a neřekla nic.

Enterprise dorazila k planetě Talos.
"Jsme na orbitě, pane."
"Hlášení geologické laboratoře, kapitáne," přišel důstojník v modré uniformě s hlášením a podával ho kapitánovi, který se do něj začetl.
"Předběžný průzkum dokončen, pane," podával mu další papír Spock.
"Spektrografie?"
"Podle senzorů je tam kyslíko-dusíková atmosféra, pane, s množstvím inertních plynů, ale vše v normě."
"Gravitace?"
"Nula celá devět Země."
"Kapitáne!" přihlásil se o pozornost navigátor. "Přijímám odrazy z povrchu planety. Paprsky zřejmě zpolarizovaly zaoblené kusy kovu, asi části trupu hvězdné lodi."
"Sestavte šestičlenný výsadek," rozhodl Pike. "Cítíte se na to?"
"Ano, pane," odpověděl Spock i navigátor téměř současně a odešli se připravit.
"Promiňte, poručíku," omlouval se Pike svému prvnímu důstojníkovi. "Máme o planetě málo informací a musíme nechat nejzkušenějšího důstojníka na lodi, aby nás kryl."
"Jistě, pane," byla se svým osudem smířena poručík.
Většina posádky můstku už čekala ve výtahu.
V transportní místnosti se vybavili výsadkovými obleky, trikordéry a zbraněmi.
"Nemělo by se nic stát, ale nic neponechme náhodě," řekl Pike šéfovi přepravy.
"Ano, pane. Tady nalevo je kaňon. Dostaneme vás tam zcela nepozorovaně," odvětil inženýr.
"Dobře."
Inženýr se dal do čarování a s pomocí asijského technika a šílených zvuků, transportoval celý výsadek na povrch. Ten byl zcela pustý. Všude jen písek, skály a kamení. Ozýval se zde však podivný zvonivý zvuk. Výsadek se rozutekl po okolí, zatímco Spock skrýval své kulhání za postavou kapitána. Na některých skalách rostli podivné trávy a květiny, ale jinak nic. Pike dorazil ke zdroji zvuku, který vydávaly modré listy podivné rostliny. Když vzal Pike dva z nich do ruky, a zastavil jejich chvění, zvuk se oslabil. Spock to musel udělat také a usmál jako když dítě dostane novou hračku. Tyto rostliny byly všude a zvonivý zvuk je neustále provázel.
"Pane," zavolal náhle jeden člen výsadku a ukázal na ubohý stanový tábor. Ze stanů právě vyšlo několik starců.
"Lidé…" nevěřil svým očím jeden z nich. "Jsou to lidé," zopakoval a celý se roztřásl vzrušením.
"Kapitán Christopher Pike, vesmírná loď Enterprise," představil se Pike.
"Doktor Theodore Haskins, americký kontinentální institut," řekl jeden stařík.
"A jak je na Zemi?" vyptával se druhý.
"Vše při starém. Už brzy ji uvidíte," ujistil je Pike.
"Ani neuvěříte, jak rychle se tam vrátíte," přidal se navigátor. "Časová bariéra byla prolomena. Naše nová lodě mohou..."
V tom ze stanu vyšla krásná mladá žena a navigátor se zarazil ohromen.
"To je Vína," představil ji s úsměvem Haskins. "Její rodiče jsou mrtví. Narodila se těsně před ztroskotáním."
Na planetě ale nebyli sami. Kdosi právě sledoval Pika na obrazovce. Byli to tři postavy v šedých pláštích. Jejích obrovské hlavy byli bez vlasů. Podívali se na sebe, jako by se dorozumívali a dál sledovali dění. Po chvíli jeden z nich kývl na souhlas a druzí dva odešli.
Mezitím probíhala demolice tábora a příprava transportu trosečníků na loď.
"Enterprise...," volal Pike svou loď.
"Výsadek, mluvte," ozvala se poručík.
"Brzy začneme transportovat trosečníky a jejich majetek na palubu."
"Připravujeme kajuty, pane," řekl hlas v komunikátoru. "Mám povolení poslat dolů průzkumná vědecká družstva?"
"Souhlasím s tím, aby..." Pika celou dobu sledovala Vína, který si ji v této chvíli všiml a zarazil se.
"Vypadáte, že jste zdravý a inteligentní, kapitáne, skvělý exemplář," pronesla zvláštním tónem Vína.
"Nerozuměla jsem poslední zprávě, kapitáne," nechápala poručík, ke které se zřejmě něco doneslo přes zapnutý komunikátor.
"Souhlasím se žádostí," řekl Pike. "Výsadek konec."
"Musíte jí ta slova odpustit, kapitáne," omlouval Vínu Haskins, který si balil své věci poblíž. "Žila celý život se skupinou stárnoucích vědců."
"Jestli vás mohu vyrušit," přiblížil se k nim doktor Boyce, "rád bych podal lékařské hlášení."
"Je čas ukázat kapitánovi naše tajemství," řekla Vína jakoby doktora nevnímala.
"Jsou zcela zdraví, řekl bych skoro až moc," nedal se Boyce.
"Pro to existuje vysvětlení," řekla Haskins, "ale váhali jsme, zda se má to tajemství Země dozvědět. Vína vám to ukáže. Posuďte sám kapitáne…"
Vína se usmála a pomalu za neustálého ohlížení, zda ji Pike následuje, zamířila mezi skály.
Vzala ho za ruku, aby si pospíšil. "Jste unavený," řekla, "nebojte, brzy už vám bude mnohem lépe." A zavedla ho pod jeden skalní štít. To bylo zřejmě ono, ale Pike samozřejmě nechápal o co jde. "Necítíte to? Tady a tady," ukázala kolem sebe, kde nic nebylo.
"Nerozumím vám," zmohl se Pike.
"Budete, jste skvělá volba," ztvrdl jí náhle hlas a s mírným zamihotáním zmizela. Zmizel i celý stanový tábor a všichni trosečníci. Ve skalním štítu se otevřely dveře a z nich vyrazili oni hlavatí cizinci. Jeden z nich stříkl Pikovi něco do obličeje a Pike se skácel jako podťatý.
"Kapitáne!" zavolal navigátor, když trosečníci zmizeli a rozběhl se za ním a celý výsadek za ním. Kulhající Spok jako poslední. Ale už jen viděli jak cizinci nakládají Pika do výtahu za dveřmi, sjíždějí někam dolů a zavírající dveře.
Navigátor se je pokoušel otevřít, ale držely pevně. Pak se je společně se Spockem pokusily zničit svými ručními Lasery. Ale dveře pořád držely. Ani po opakované palbě se nic nezměnilo. Dveře pouze chvíli žhnuly, ale vydržely.
Spock aktivoval komunikátor: "Tady Spock."
"Výsadek, mluvte," ozvala se poručík.
"Žádný tábor trosečníků neexistuje. Celé to byla nějaká past. Ztratili jsme kapitána. Slyšíte?" oznamoval pohnutě Spock.
Kapitán Pike se probral na lůžku v podzemní cele. Místo mříží tam byla jakási průhledná stěna, kterou bylo vidět na další cely. Celé to vypadalo spíš jako nějaký pavilon pro divoká zvířata. Každá klec měla jiného obyvatele. Hned vedle byl podivný dvounohý chlupatý tvor s odpornou prasečí hlavou a mohutnými kly. Vedlě něj byl jakýsi ptako-člověk s velkým zobanem. Dál už Pike neviděl. Na chodbě se objevil onen cizinec s holou hlavou. Výtahem přijeli čtyři další.
Pike se hrdě rozkročil těsně u průhledné stěny a čekal až k němu dojdou. Několik okamžiků se jen tak hleděli do očí. Pike už to nevydržel, založil si ruce a řekl: "Slyšíte mě? Jsem Christopher Pike. Velitel vesmírné lodi Enterprise z hvězdné soustavy na druhé straně této galaxie. Naše záměry jsou mírové. Rozumíte, co říkám?" zvedl hlas, když se mu nedostávalo odpovědi.
V tom ozval hlas, ale při tom nikdo z nich neotevřel ústa: "Jak se zdá, Představený, inteligence tohoto exempláře je velmi omezená."
"To mě nepřekvapuje," ozval se druhý hlas Představeného, "poté co sem jeho loď byla vylákána tak snadno, pouhou simulovanou zprávou. Jak můžete číst z jeho myšlenek, teprve začíná tušit, že trosečníci i tábořiště byly pouhou iluzí, kterou jsme vložili do jejich myslí."
"Nemluvíte a přece vás slyším," pochopil Pike.
"Všimněte si jeho zmatení, když slyší naši myšlenkovou komunikaci," pokračoval nerušeně Představený.
"Chápu, telepatie. Můžete číst mé myšlenky a já zas vaše," řekl Pike. "A teď jestli nechcete, aby moje loď považovala tento čin za nepřátelský…"
"A teď vidíte primitivní strach a hrozby," komentoval to Představený. "Exemplář se bude chlubit svou silou, zbraněmi své lodi a podobně."
Pike se rozhodl, že musí něco udělat a chystal se ramenem prorazit sklo. Představený ho ale předešel: "Poté bude natolik frustrován, že bude chtít předvést svou fyzickou zdatnost a vrhne se proti průhledné stěně."
Pike se zarazil uprostřed pohybu, ale pak ho přece jen dokončil a ramenem narazil na stěnu. Nic se nestalo. Zkusil to znovu a znovu.
"Kdybyste tady byli vy, zkusili byste pevnost stěn také! Každá klec má východ a já ho najdu," pronesl neohroženě.
"Navzdory své frustraci," pokračoval Představený, "je tvor přizpůsobivější než exempláře z jiných planet. Brzy můžeme začít s experimentem."
Pike na něj ostře pohlédl. Pochopil, že ho mají plně v moci, a že se s nimi zřejmě po dobrém nedomluví.

Posádka Enterprise mezitím prováděla analýzu v instruktážní místnosti.
Spock právě říkal: "Obyvatelé této planety musí žít hluboko v podzemí. Tam si zřejmě vyrábějí jídlo a vše co je třeba. Průzkum ukázal, že by povrch planety bez většího množství vegetace nebo zvěře prostě nedokázal udržet život."
"Takže jsme si jen mysleli, že vidíme trosečníky," doplnila první důstojník.
"Přesně. Iluze, kterou do našich myslí vložili obyvatelé této planety."
"Byla to dokonalá iluze," vložil se do debaty Boyce, "viděli jsme přesně to, co jsme si přáli vidět. Lidské bytosti, které přežili s důstojností, léta utrpení a vše zcela bezchybné, od tábořiště až po otrhaný oděv, všechno. Doufám, že chápete, jaké nebezpečí nám hrozí. Obyvatelé této planety mohou číst v naší mysli, mohou vytvořit iluze z cizích myšlenek, vzpomínek a zážitků, ba dokonce i z nesplněných tužeb. Iluze jsou stejně skutečné a hmotné jako tento stůl a stejně tak je není možné ignorovat."
"Proč zajali jen jednoho z vás?" ptala se poručík.
"Možná kapitána pouze studují," uvažoval Spock, "aby zjistili něco o Pozemšťanech. Nebo je to něco víc."
"Tak proč s tím něco neděláme?" řekl netrpělivě navigátor. "Ten skalní vstup odolal ručním laserům. Ale můžeme ho rozbít energií z lodě, ta by zničila i půl kontinentu."
Na to Spock reagoval tak, že zapnul monitor, kde byla vyobrazena hlava cizinců. "Prosím, jejich mozky jsou třikrát větší než naše. Pokud je začneme provokovat, můžeme zjistit, že jejich mentální síla je tak velká, že rozmáčknou tuto loď jako štěnici."
"Mají kapitána Pika. Potřebuje pomoc. A to zřejmě rychle," nedal se navigátor.
"Strojovna převede energii lodě na povrch," rozhodla poručík. "Zkusíme ten kov propálit."

Pike mezitím přecházel v kleci a snažil se něco vymyslet.
Nevěděl ale, že ho Představený s několika dalšími Talosiany sleduje na monitoru.
"Tisíce z nás už zkoumají myšlenky toho tvora, Představený. Našli jsme velké množství vzpomínek."
"Nejsilněji čtu vzpomínky na nedávný vražedný boj, ve kterém bojoval o holý život," souhlasil v myšlenkách Představený. "S tím začneme, ale dáme exempláři k ochraně něco zajímavějšího."
Pike zkoušel pevnost stěn, když se náhle octl úplně někde jinde. Byla opět na Rygelu a před ním se tyčila pevnost, kde nedávno bojoval.
Objevila se Vína, tentokrát v dlouhých šatech a pobízela ho. "Rychle, musíme se schovat. Pojď, pojď, rychle. Je opuštěná. Budou tam zbraně a možná i jídlo," ukázala na pevnost.
"Tohle je Rygel sedm," nevěřil svým očím Pike.
"Prosím, musíme se schovat."
"Byl jsem v kleci, v cele, jako v nějakém zoo. Musím tam stále být," uvědomil si, zatímco ho Vína tahala pryč.
"Tak pojď," naléhala, když s ním nemohla pohnout.
"Vstoupili do mé mysli a vzali vzpomínky na místo, kde jsem byl."
Ozval se hrozivý řev nějakého tvora.
"To je Kaylar!" vykřikla zděšeně.
"Začíná to stejně jako před dvěma týdny," komentoval to Pike. "Až na tebe."
Vína se rozběhla k pevnosti a Pike musel chtě nechtě za ní. Dostihl ji až uvnitř. Tam to vyapdalo jako po boji. Všude rozhazené sečné a bodné zbraně a nepořádek. Vína se schovala za jeden vůz.
"Máš delší vlasy, jiné šaty, ale jsi to ty, ta které trosečníci říkali Vína. Nebo spíš obraz Víny. Ale proč zas ty? Proč nevytvořili jinou dívku?"
Opět se ozval hrozivý řev a Vína se ulekla. Do pevnosti vstoupil ten o kom mluvila. Kaylar. Ohromný bojovník oblečený do kožešin se štítem a těžkou sekerou v ruce. Neviděl je, a začal hledat po okolí.
"Rychle. Jestli zaútočíš, když se nedívá..." snažila se Vína přimět Pika k činnosti.
"Ale je to jen sen," řekl Pike.
"Musíš ho zabít, stejně jako před tím."
"Nepřistoupím na takový způsob hry. Nejsem zvíře, abych si musel zasloužit jídlo."
"Je jedno, jak tomu říkáte, ale pocítíš to a o to jde. Pocítíš každý okamžik toho, co se s tebou stane."
Kaylar mezitím prohledával jednu místnost, nebo podle hluku spíš demoloval. Pak vyšel ven a konečně uviděl Pika s Vínou.
"Prosím, copak nevíš, co s námi udělá?" vykřikla Vína a Pike se jí snažil chránit svým tělem. Oba pomalu postupovali podél stěny ke schodům do prvního patra. Pike poslal Vínu napřed a sám se chopil zbraně, která ležela na zemi. Končila kovovou koulí s hřeby. Kaylar se po Pikovi ohnal sekerou, ale Pike uskočil a sám zaútočil na jeho štít. Kaylar o pár kroků ustoupil. Pike sebral ze země malý štít. Kaylar se opět vrhl na Pika a začal boj, který Pike nemohl vyhrát. Ustupoval pomalu ke schodům a nakonec po něm hodil svou zbraň. Kaylar se skácel k zemi, ale zřejmě ne na dlouho.
"Proč by měla mít iluze strach?" vyzvídal dál Pike na Víně, která zůstala ležet na schodech.
"Protože si mě tak představuješ."
"Kdo jsi? Chováš se jakoby to pro tebe bylo skutečné."
"Pozor!" vykříkla, protože Kaylar už zase vstával. Pike sebral ze země dlouhé kopí, zamířil ho na postupujícího Kaylara a sám ustupoval po schodech nahoru za Vínou. Kaylar mu ale jeho kopí jednou ranou zlomil. Pike po něm hodil svůj štít a Vína ho praštila prknem. Nic ho nezastavilo. Pike začal házet další předměty, ale nic nepomohlo a nakonec sám pod náporem Kaylara spadl o patro níž. Bojovník zůstal s Vínou sám, vrhl se na ní a zřejmě jí chtěl znásilnit. Vína ho marně mlátila železnou koulí a ječela. Pike se mezitím probral, chopil se ležící dýky a hodil ji nahoru po útočníkovi. Zasáhl ho do boku a Kaylar Vínu pustil. Nejprve se snažil dýku vytáhnout, ale nešlo to. Pak ji prostě ignoroval a chystal se seskočit na Pika. Ten si ale už si připravil obrovskou bodnout zbraň, na kterou se Kaylar po seskoku napíchl a konečně zemřel.
Pike se náhle ocitl opět v cele, tentokrát i s Vínou, která ale měla jiné stříbrné šaty.
"Je po všem," řekla s radostí a objala Pika, který jí v tom nijak nebránil, ale ani jí neobjal.
Všiml se čtyř hlavounů, kteří stáli před klecí, pozorovali a právě odcházeli k výtahu.
"Proč jsi tady?" zeptal se Víny chladně, když osaměli.
"Pro tvé potěšení."
"Jsi skutečná?"
"Tak, jak si přeješ."
"Ne, ne. Ne, to není odpověď. Nikdy jsem tě neviděl, ani si tě nepředstavoval."
"Možná mě stvořili ze snů, které jsi zapomněl."
"A oblékli tě do stejné kovové látky jakou nosí oni?"
"Něco přeci nosit musím, nemyslíš? Mohu nosit, cokoli si přeješ nebo být cokoli si přeješ."
"Aby viděli, jak se bude exemplář chovat? Chtějí vidět, jak budu reagovat, že?" řekl hrubě.
"Nemáš žádný sen, Piku, něco co sis vždycky strašně přál?"
"A nebo dělají něco víc, než jen to, že mě pozorují?" ignoroval ji. "Oni se mnou cítí…"
"Můžeš mít cokoliv, o čem sníš. Mohu být čímkoliv, tvou ženou, vysněnou manželkou. Můžeš mít všechno v celém vesmíru. Dovol mi tě potěšit," a zahleděla se mu do očí.
"Můžeš mě potěšit, ale tím, že mi o nich řekneš všechno. Existuje způsob, jak jim zabránit ve zkoumání mé mysli a zneužívání mých myšlenek proti mně?" ptal se, ale nedočkal se odpovědi. Vína jen sklopila oči. "Vystrašilo tě to? Znamená to, že je to možné?"
"Jsi blázen," řekla jen a odmítavě pokývala hlavou.
"Protože nejsi skutečná, nemá smysl pokračovat v našem rozhovoru," zakončil Pike a nechal ji být.

Na povrchu probíhala záchranná akce. První důstojník koordinovala instalaci velkého laseru, do kterého měla být převedena energie z lodi.
"Všechny systémy zapojeny, pane Spocku," ohlásila.
"Čekejte, poručíku."
"Kryjte se," velela poručík.
Spock odpočítával, zatímco se výsadek schoval za skalisky: "Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna."
Obrovský laser vypálil přímo doprostřed dveří. Všude létalo kamení, ale dveře držely.
"Zesílit na plný výkon," křičela do komunikátoru poručík. Ale stále nic. "Zkuste ještě trochu přidat." Paprsek zesílil, ale nic se nestalo.
"Obvody se začínají zahřívat. Musíme střelbu přerušit," informoval ji Spock.
"Vypnout!" zakřičela poručík. Paprsek pomalu slábl. "Vrchol té skály měl zmizet po jedné sekundě."
"Možná zmizel," řekl Boyce vedle ní, "to jsem se vám snažil vysvětlit na poradě. Jejich iluze jsou tak silné, že si nemůžeme být jisti ničím, co uděláme, nebo co vidíme."

Vína mezitím byla celá nesvá, až nakonec Pika oslovila: "Možná… kdyby ses mě zeptal na něco, na co znám odpověď."
"Do jaké míry mohou ovládat mou mysl?" začal s otázkami Pike.
"Když ti to povím, mohu s tebou prožít jeden tvůj sen, který si sám vybereš?"
"Možná."
"Nemohou tě přinutit udělat něco, co sám nechceš," spustila Vína.
"Ale pokusí se mě klamat svými iluzemi."
"Ano, a mohou tě také potrestat, když s nimi odmítneš spolupracovat."
"Žili někdy na povrchu této planety?"
Vína jen kývla.
"Proč odešli do podzemí?" ptal se dál Pike.
"Válka, před tisíci staletími."
"A proto je povrch tak vyprahlý?"
"Teprve nyní se planeta začíná uzdravovat."
"Takže Talosiané, kteří odešli do podzemí, se soustředili na rozvoj svých mentálních schopností."
"Byli chyceni do pasti," ztišila hlas Vína, "je to jako droga, protože když se sny staly důležitější než skutečnost, přestali cestovat, stavět, cokoli tvořit. Zapomněli, jak opravit stroje, které zde zanechali jejich předkové. Jen sedí a prožívají iluze cizích životů uložené v záznamníku myšlenek."
"Nebo zkoumají mysli exemplářů v zoo jako jsem já."
"Pro ně jste lákavější než divadlo. Vytvoří pro vás iluzi, sledují jak reagujete a cítí vaše emoce. Mají celou sbírku exemplářů, potomků těch, které sem kdysi přivezli z celé této části galaxie."
"To znamená, že od každého druhu musí mít aspoň dva," pochopil Pike.
"Prosím..." snažila se ho zarazit.
"Potřebovali také párek lidí. Kde chtějí vzít Pozemšťanku?"
"Slíbil si, že když odpovím na tvoje otázky..."
V té chvíli ke kleci přišel Představený, aniž by si toho povšimli.
"To byla dohoda s někým, kdo vůbec neexistuje," argumentoval Pike. "Řeklas, že nejsi skutečná, vzpomínáš?"
To Vínu zřejmě naštvalo. "Jsem žena Piku, stejně skutečná a stejně lidská jako ty. Jsme jako Adam a Eva. A jestli..." V tom jí zasáhla bolest a ona vykřikla. "Ne, prosím, netrestejte mě! Nechci zemřít!" křičela, padla na lůžko a zmizela. Zůstali tam jen její šaty. Pike na sáhl rukou, jako by nevěřil, že už tam není a pak uviděl Představeného, který hned poté odešel k výtahu a odjel.

Pike zůstal sám a opět se snažil zjistit, kde má ta klec východ. Náhle se vedle něj začal odsouvat jeden kámen, aniž by se toho všiml. Ozval se skleněný zvuk a kámen se zase rychle zasunul. Pike se k němu vrhl, ale pozdě. Držel pevně. Vzal do ruky skleněnou nádobku, kterou tam kdosi dal a prohlížel si ji. Před průhlednou stěnou stál Představený.
"Nádobka obsahuje velice výživný proteinový výtažek."
"Ošetřovatel dokonce mluví s jedním ze svých zvířat?" komentoval pohrdavě to Pike.
To Představeného nevyvedlo z míry: "Jestli jsou tvar nebo barva nevyhovující, můžeme to změnit na jakékoli jídlo, které si představíš."
"A když dám přednost..."
"Hladovění? Zapomínáš na to, že tě můžeme za vzpurné jednání potrestat."
V tom Pike vykřikl bolestí. Ocitl se uprostřed hořícího domu a jeho paže mu rozežírala kyselina. Řval bolestí. Pak bolest zmizela a on se ocitl zase v cele.
"To je z jedné pohádky, kterou jsi slyšel jako dítě," řekl klidně Představený, "a teď sníš tu potravu."
"Proč do mé mysli nevložíte představu hladu?" ptal se Pike. "Protože nemůžete, co? Vaše moc je omezená, že?"
"Jestli nebudeš poslouchat, hluboko v tvé mysli jsou zasunuty ještě mnohem nepříjemnější zážitky."
Pike poznal, že nemá na vybranou a obsah nádobky vypil. Pak se znenadání vrhl proti průhledné stěně. Představený se vylekal a o krok zděšeně ustoupil, i když mu Pike nemohl ublížit.
"Velmi zajímavé," řekl se škodolibým úsměvem Pike.
"Teď k té samici," snažil se získat ztracenou důstojnost Představený.
"Překvapil jsem tě. Copak jsi mi nečetl myšlenky?"
"Jak sis domyslel," ignoroval ho Představený, "ztroskotala na naší planetě pozemská loď, ale přežila to jenom ona."
"Zůstaňme u původního tématu," nedal se Pike. "Vše co v téhleté chvíli chci, je chytit tě pod krkem."
"Vyléčili jsme její zranění a shledali její druh zajímavým," drmolil se svou hlavoun.
"Jsou primitivní emoce blokem, kterým nepronikneš?" mlel si zase svou Pike.
"Bylo nutné přilákat jí sem partnera."
"Dobře, dobře," vzdal to Pike. "Mluvme o té dívce. Pořád se snažíte, aby pro mě byla přitažlivá, abych se ji snažil ochraňovat."
"Je to nezbytné pro zachování vašeho druhu."
"Ale teď je pro vás zřejmě důležitější, abych ji přijal a měl rád..."
"Chceme, aby se naše exempláře v novém životě cítili šťastně."
"Kdyby to nebyla lež, proč chcete, aby se mi líbila? Abych jí začal milovat? Jako ženu? Jako svou manželku? To by se vyplatilo jen kdybyste tu chtěli vytvořit rodinu nebo celou lidskou komunitu."
"Se ženou, kterou jsme nyní řádně připravili..." řekl už ostře Představený a měl se k odchodu.
"Řádně potrestali!" skočil mu do řeči Pike a Představený se zarazil. "Já jsem ten kdo nespolupracuje, potrestejte mě!"
Představený se usmál: "Nejprve ochranitelské instinkty a nyní sympatie. Výborně." A zmizel ve výtahu.
Pike se ocitl na Zemi v nějakém lese. Za ním stál živý kůň.
"Nechceš trochu kávy, zlato?" ozvala se Vína, tentokrát v růžových šatech, která právě připravovala piknik na dece. "Nechala jsem termosku v sedle," pokračovala, jako by tohle všechno bylo normální.
Pike se zmateně rozhlížel a pak přistoupil ke koni. Ten zařechtal na pozdrav. "Tango!" pohladil ho Pike. "Ty starej ďáble. Promiň, že nemám cukr..." a sáhl do kapsy, ve které cukr přece jen nahmatal. "Myslí na všechno, co?" a dal ho Tangovi.
"Tu kávu," připomněla mu Vína. "Jsi rád zase doma?"
"Čtou v naší mysli moc dobře. Domov, vše co budu chtít, když budu spolupracovat, je to tak?"
"Zapomněl jsi na mé bolesti hlavy?" dotkla se spánku Vína a odmítavě pokývla hlavou. "Mám je vždy, když takhle divně mluvíš."
"Je mi líto, že tě trestají. Ale nemůžeme jim..."
"Dnes je ale překrásný den, že?" skočila mu rychle do řeči.
"Zvláštní. Před čtyřiadvaceti hodinami jsem našemu lodnímu lékaři vyprávěl, jak moc bych chtěl být na místě jako je tohle. Útěk z reality, život bez strádání, bez odpovědnosti. Teď když jsem tady, jsem konečně pochopil jeho odpověď."
"Doufám, že máš hlad. Tyhle malé bílé sendviče jsem připravila přesně podle receptu tvé matky."
"Život buď žiješ tak jak je, postavíš se mu čelem, nebo se k němu otočíš zády a začneš umírat. Aspoň doktor bude mít radost. Řekl, abych odpočíval."
"Tady je pro to nádherné místo."
"Jo, jezdil jsem tudy, když jsem byl malý," rozhlížel se kolem Pike. "Není tu tak hezky jako v parcích kolem velkých měst, ale je to Mojave, místo kde jsem se narodil."
"A to má být pro tvou ženu překvapení?" usmála se Vína. "Jsi doma, můžeš tu zůstat, jestli chceš. Nebylo by hezké ukázat jednou svým dětem, kde sis hrával?"
"Ty bolesti hlavy bývají dědičné," uvedl jí Pike do reality. "Chceš, aby jimi trpěly i naše děti?"
"To je směšné," snažila se ho uklidnit.
"Myslíš? Podívej, nejdřív jsem tě měl chránit a pak k tobě cítit náklonnost. A teď nás poslali sem, do mě známého prostředí a prožíváme spokojené manželství. Chtějí něco víc, než jen pouhou vášeň. Chtějí po nás úctu a vzájemnou důvěru."
"Říkají, že to tu celé kdysi byla poušť. Všude jen písek a kaktusy," snažila se rychle změnit téma rozhovoru Vína.
"Ale my tu nejsme, ani jeden z nás. Jsme ve zvěřinci, v kleci!"
"Ne!" řekla zlostně Vína, že jí to kazí.
"Nemůžu nám pomoct, když mi nedáš příležitost. Řekla jsi mi, že jim iluze slouží jako drogy. Že nedokáží už ani opravit stroje svých předků. To proto nás chtějí? Založit kolonii otroků?"
"Přestaň! Copak je ti jedno, co nám udělají?"
"Měl jsem pocit, že můj ošetřovatel celé dvě minuty nedokázal číst v mé mysli. Vytvářejí pro ně emoce jako zášť nebo nenávist nějaký neproniknutelný blok?"
Vína měla slzy v očích. "Ano," kývla nakonec. "Nemohou proniknout přes primitivní emoce, ale nepodaří se ti je na dlouho udržet. Zkoušela jsem to. Pořád a pořád tě hlídají, rok za rokem tě klamou a trestají. A vyhrají. Patřím jim. Musím ti teď být odporná."
"To ne. Nejsi mi odporná. Umím si představit, jaké to bylo," snažil se jí uklidnit Pike.
"To není všechno. Copak nechápeš? Čtou mé myšlenky, mé pocity, mé sny o po všech stránkách dokonalém muži. A proto vybrali tebe. Nemohu si pomoc, ale miluji tě. A totéž očekávají od tebe."
"Jestli čtou mé myšlenky, pak vědí, že mě přitahuješ. Přitahuješ mě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl. Jsi jako malá divoká šelma."
Představený vše sledoval na monitoru. "Podivný druh," řekl v myšlenkách druhému hlavounovi. "Mají představy, které skrývají i sami před sebou."
Vína na monitoru pokračovala: "Začínám chápat, proč to na tebe nezabírá. Teď jsi doma, bojoval si na Rygelu, ale to pro tebe není nic nového. Největší lidské sny jsou o tom, co nemůžeš mít. Ano, kapitán lodi, který musí být stále tak formální, tak uhlazený, čestný a slušný. Určitě přemítáš nad tím, jaké by to bylo na vše zapomenout."
Představený mávl rukou a Pike se ocitl ve velkém sále, kde tančila zelená orionská otrokyně. On sám seděl v přepychovém oblečení ještě se dvěma muži na poduškách a sledoval její podmanivý tanec.
"Velmi originální, pane Piku," řekl jeden z můžů.
"Vína!" hlesl Pike, když konečně uviděl tvář tančící otrokyně.
"Nádherná! Skoro jako z tajných snů znuděného kapitána lodi," řekl druhý obtloustlý muž, který vypadal jako nějaký kupec.
"Tahle planeta má výhody," řekl opět první, který zřejmě patřil k Hvězdné flotile. "Dá se tu všechno využít i zneužít. Představ si, že si můžeš vybrat z celého vesmíru. Tohle je pouze malý vzorek."
"No nestála by tahle za hřích?" usmál se tlouštík.
Pika už to celé přestalo bavit a rychlými kroky odešel. Zelená Vína přestala tančit a hleděla za ním. Dostal se na chodbu, když hudba zmlkl. Pike se otočil a tam kde před chvílí byly dveře, kterými přišel, byla teď jen holá kamenná stěna. Chtěl pokračovat dál chodbou, když se za ním objevila orionská Vína s pochodní v ruce a smyslně na něj pohlédla.

Na Enterprise se připravovala další záchranná akce. Spock se připravil na výsadek. "Objevili jsme magnetické pole, které zřejmě napájí jejich podzemní generátor."
"Ale není to také iluze?" ptal se jeden člen výsadku.
Spock se jen zamyslel a oba vstoupili do transportní místnosti.
"Všichni znáte situaci," říkala právě poručík. "Pokusíme se transportovat dovnitř Talosianské kolonie."
"Pokud jsou naše měření a údaje také jen iluzemi," řekl Spock, "mohli bychom se materializovat uvnitř pevné skály."
"Jestli to chce někdo vzdát, má ještě možnost," dodala poručík.
Nikdo se nepohnul.
Šéf přepravy se svým šikmookým kolegou, začal opět čarovat. Ale z transportní plošiny zmizela jen poručík a pobočník Coltová. Spock a ostatní zůstali stát.
"Kam zmizely!" vykřikl Spock.
Obě se materializovaly v cele s kapitánem Pikem a Vínou.
"Kapitáne, kapitáne," oslovila poručík Pika, který zřejmě právě souložil ve snu s Orionkou a nevnímal. Po jejích slovech se probral.
"Ne, nechte mě to dokončit!" zakřičela Vína.
"Mělo by nás tady být šest," nechápala poručík, co se děje.
"Transportovaly jsme se jen my dvě," dodala Coltová.
"Tyhle přece nepotřebuješ," odplivla Vína.
Pike rychle zkontroloval lasery poručíka i Coltové. "Nefungují."
"Při odchodu byly plně nabité," řekl poručík a vytáhla komunikátor: "Není tu ani žádný signál. Co se děje?"
"Mlčte, nic neříkejte," řekl nepřítomně Pike. "Zaplňuji svou mysl představami, jak drtím ty jejich velké neforemné hlavy na kaši," a hodil oba dva nefunkční lasery na zem, právě před odsunovatelný kámen. Pak hlasitě pokračoval: "Myšlenky tak primitivní, že zatemní všechny ostatní. Zaplňuji svou mysl záští."
"Jak dlouho dokážeš blokovat své myšlenky? Několik minut, hodinu? K čemu to bude?" řekla Vína.
"Nechte ho být," přerušila ji Coltová.
"Nepotřebuje tě. Už si vybral mě," bránila si svého milence Vína.
"Vybral vás? K čemu? Tomu nerozumím."
"Pěkně děkuju, to by byl tedy hodně inteligentní potomek," dloubla si Vína.
"Potomek? Jako dítě?" stále nechápala Coltová.
"Ano, protože on je Adam," pochopila to poručík. "Je to tak?"
"Nejste o nic lepší volba," útočila Vína, "to už by ho rovnou mohli zkřížit s počítačem."
Poručík se ale nenechala urážet. "Udělejme si malý výpočet. Vína byla na seznamu expedice vedena jako dospělá žena. Takže, když připočteme osmnáct let, a vezmeme..."
V tom z výtahu vyšel Představený.
"To není fér," křikla po něm Vína. "Udělala jsem, co jste chtěli."
"Protože původní exemplář odmítáš, máš nyní na výběr," řekl Představený.
"Dostanu se z téhle zoo a pak si mě nepřej," zavrčel Pike. "Je tvoje krev červená jako naše? To brzy zjistím."
"Každý z nových exemplářů má své určité kvality. Samice, kterou nazýváš poručíkem, má vyšší inteligenci a bude produkovat velmi inteligentní potomstvo. Ačkoliv zdá se, po citové stránce, nemá velké potřeby. I když tě často zahrnovala do svých představ."
"Všechno co chci je chytit tě pod krkem," vyhrožoval dál Pike a soustředil se, "čteš moje myšlenky? Obrazy nenávisti, zabíjení."
"Druhá příchozí tě považovala za nedostupného," pokračoval dál Představený, "ale nyní si uvědomuje, že se to změnilo. Její přednosti jsou zase mládí a síla plus neobvykle silné ženské chování."
"Zjistíš, že mám mnohem zajímavější myšlenky, tak primitivní, že jim nerozumíš. Emoce, které tě..." nedořekl, protože zařval bolestí.
"Špatné myšlenky jsou trestné," řekl jen Představený a bolest ustala, "ty správné patřičně odměníme. Zjistíte, že je to velmi účinná kombinace." Pak zase zmizel ve výtahu.
"Pomůžu vám..." nabídla se poručík.
"Ne, to nesmíte," odmítl ji vyčerpaný Pike. "Musím se soustředit. Zášť je největší zbraň."

Spock se mezitím vrátil na můstek: "Zapnout interkom."
"Zapnut, pane."
"Hovoří zastupující kapitán. Nemáme jinou možnost, než uvážit bezpečnost této lodi a zbytku posádky. Odlétáme. Všechny paluby připravit na hyper pohon. Warp faktor…"
V tom se ozval navigátor: "Pane Spocku, řízení lodi nereaguje."
"Strojovna!" zařval Spock.
"Mluvte."
"Tady pan Spock. Přepněte na rakety, odlétáme."
"Žádné systémy nereagují, pane," ozval se hlas z komunikátoru.
"Všechny energetické okruhy vysazují, pane," potvrdil navigátor.
Spock se bezmocně rozhlédl po potemnělém můstku.

V Pikově kleci se spalo nebo odpočívalo. Dostavil se Představený a zmizel někde vedle. Pike vše po očku sledoval. Za chvíli se začal odsouvat kámen. Představený si šel pro zbraně, které Pike prvě hodil na zem. Jakmile Představený strčil ruku dovnitř, Pike po něm skočil a vtáhl ho dovnitř. Chytnul ho pod krkem a řekl: "Ani se nehni, nehýbej se… Nebo uvidíš…"
"Neubližuj mu. Nejsou zlí. Pusť ho," zastávala se ho Vína.
"Zatím mě přesvědčili o opaku," odvětil Pike.
V tom se Představený změnil na tvora z vedlejší klece s prasečí hlavou. Pike ho ale nepustil a stisknul ještě pevněji. "Přestaň s těmi iluzemi, nebo ti ukroutím hlavu." Tvor se opět změnil na Představeného. "Poslouchej, pokusíš se o jedinou další iluzi a zlomím ti vaz."
"Tvá loď, okamžitě mě pusť, nebo ji zničíme," hrozil přiškrceným hlasem Představený.

Na Enterprise to zatím vypadalo bledě.
"Nic. Bez baterií přijdeme o gravitaci. O kyslík," zhodnotil to nakonec Spock.
V tom se ozval podivný zvuk a na obrazovce se začaly objevovat všechny údaje z databáze lodi. "Počítače!" křikl navigátor a běžel ke konzole. "Nemohu je vypnout. Projíždí to naši knihovnu. Pásky, mikrozáznamy, všechno. Nedává to smysl."
"Možná jsme čekali příliš dlouho," prorokoval Spock. "Stahují si všechny informace, které máme uloženy. A potom se nás zbaví."

Pike si mezitím dál hrál s Představeným.
"Teď vám nelže, kapitáne," varovala ho Vína. "Iluzí mohou přinutit vaši posádku, aby stiskla pár špatných tlačítek a vaše loď vybouchne."
Pike nad tím chvíli přemýšlel a pak Představenému řekl: "Jsi příliš inteligentní, než abys zabíjel bezdůvodně," a předal ho poručíkovi. Pak zvedl ze země oba lasery a snažil se vystřelit na průhlednou stěnu. Ale nic se nestalo. Vzal proto laser a namířil ho na hlavu Představeného. "Ale já pro to důvod mám. Vsadím se, že jsi vytvořil iluzi, že je ten laser prázdný. Právě jsem udělal díru do toho okna a ty nám bráníš ji vidět. Mám otestovat svou teorii na tvé hlavě?"
V tom se v průhledné stěně objevila ohořelá díra.
"Kapitáne," upozornila ho Coltová.
Pike chytil Představeného za rameno a stále na něj mířil laserem. Všichni se dostali ven a nastoupili do výtahu. I Vína.
Vyjeli nahoru. Dveře, kterými se nemohli propálit lasery byly zničené, stejně jako vrcholek skály.
"Spojte se s lodí, poručíku," přikázal ihned Pike.
"Tohle jsme také neviděli," došlo to konečně poručíkovi, když uviděla zničené dveře. "Dostali jsme se dovnitř, a nevěděli o tom. Kapitáne!" zavolala, když se jí nedařilo navázat spojení s lodí.
Představený se téměř usmíval: "Jak vidíš, pokusem o útěk jsi ničeho nedosáhl."
"Chci spojení se svou lodí."
"Jsi nyní na povrchu, tak jak jsme zamýšleli. Se ženou, kterou si vybereš, nyní začneš vést pečlivě řízený život..."
"Začnu tvým pohřbem," zahrozil Pike a zamířil na něj laser.
"Když je to tvá volba," přešel to Představený a pokračoval. "Abychom vám pomohli kultivovat povrch planety, poskytneme vám z našich zoologických zahrad množství rostlin."
"Podívej, dohodneme se. Tvůj život za životy obou Pozemšťanek," začal vyjednávat Pike.
Představený ho ignoroval. "Protože žijeme několikanásobně déle než vy, máme čas vytvořit z vás společnost, která nám později poslouží jako řemeslníci, technici..."
"Rozumíš mi, co ti říkám? Potvrdíš mi, že je moje loď v pořádku, pošleš tyhle dvě zpět a já zůstanu s Vínou."
V tom poručík nastavila svůj laser na přetížení. Pike na ní tázavě pohlédl. "Nepřipustím, aby lidé sloužili jako otroci," řekla.
"O co se to pokoušíte?" vystrašil se Představený. "Máte snad v úmyslu se zabít?"
"Co se děje?" nechápala Vína.
"Ta zbraň se pomalu přehřívá a nakonec exploduje," vysvětlil Pike. "Ještě máš čas se vrátit do podzemí. No tak běž," strčil do ní, zatímco se laser pomalu přehříval. "A jen abych ti ukázal jak primitivní rasou lidé jsou, Talosiane, můžeš jít s ní."
Vína ale nechtěla odejít. "Jestli si myslíte, že je to důležité, pak nemohu odejít. Myslím, že když budou mít jednu lidskou bytost, pokusí se o to znovu."
V tom přijel výtah s dalšími dvěmi Talosiany.
"Počkat," řekl poručíkovi a ta deaktivovala přetížení.
"Jejich metoda ukládání informací je primitivní a trvalo nám to dlouho," řekl jeden z Talosianů Představenému. "Jste připraven je asimilovat."
Talosiané si chvíli předávaly informace získané z Enterprise.
Představený pochopil. "Nevěřili jsme, že je to možné. Zvyky a historie vaší rasy ukazují na absolutní nenávist vůči zajetí. I přes to, že je příjemné a pohodlné, dáváte přednost smrti. Jste tak pro naše potřeby příliš násilnický a nebezpečný druh."
"Myslí tím, že vás nemohou použít," vysvětlila Vína i pro méně chápavé. "Můžete se svobodně vrátit na loď."
Pikovi to ale nestačilo. "A to je vše? Bez omluvy. Mě jste zajali a ostatní ohrožovali."
"Tvá nevhodnost asimilace odsoudila Talosiany k záhubě," ozval se jeden z Talosianů. "To ti nestačí, člověče?"
"Žádný jiný exemplář neprokázal tvoji přizpůsobivost," vysvětloval Představený. "Byl jsi naší poslední nadějí."
Pike pochopil a snažil se nabídnout pomoc. "Snad by mohl nějaký druh… oboustranné spolupráce..."
"Tvoje rasa by se od nás naučila moci iluzí a sama by se také zničila," odmítl to Představený.
Ozval se komunikační signál.
"Kapitáne, máme spojení s transportérem," informovala ho poručík.
"Vraťme se na loď," rozhodl kapitán.
Vína záporně pokývala hlavou. Představený na ni pohlédl. "Já nemohu. Nemohu jít s vámi."

Na Enterprise šéf přepravy mezitím Spockovi sděloval: "Pane, prostě to naskočilo a nemůžeme to vypnout."
Ozval se zvuk z interkomu. "Tady Spock."
"Máme zase energii a systémy reagují," řekl navigátor z interkomu.
V tom se sám od sebe aktivoval transportér a na plošině se objevila Coltová a poručík.
"A kapitán?"

Na povrchu zůstala jen Vína a Pike. Pak se Víma začala měnit. Rychle stárla, vlasy jí zbělely a její tělo se křivilo. Na zádech jí narostl hrb. Její tvář byla plná jizev. "Už chápete, proč nemohu jít s vámi?"
"Toto je skutečný vzhled samice," řekl Představený.
"Našli mě umírající v troskách lodi, jenom kus masa. Dali mě dohromady. Vše fungovalo. Ale nikdy neviděli žádného člověka. Neměli žádnou předlohu, podle které by mě sestavili."
"Bylo nutné vás přesvědčit, že její touha zůstat je upřímná," vysvětlil Představený.
"Vrátíte jí iluzi krásy?" chápal už Pike.
"Daleko víc."
Vína byla opět mladá a vedle ní stála iluze Pika. Oba se chytili za ruce a usmáli se na skutečného Pika. Pak oba odešli k výtahu a sjeli do podzemí.
"Ona má iluze a vy skutečnost. Nechť je váš život stejně šťastný," řekl Představený.

Spock mezitím bezradně přecházel po transportní místnosti.
"Pane Spocku, systémy opět nabíhají," řekl inženýr.
Na plošině se materializoval zamyšlený Pike.
"Co se stalo s Vínou?" ptala se pobočník Coltová.
"Neodejde s námi?" divila se i poručík.
"Ne. Ne, a souhlasil jsem s jejími důvody." A pomalu sešel z plošina a zamířil na můstek.
Na můstku se ho Boyce hned ptal: "Jak se cítíš?"
"Ach, cítím se skvěle, je mi fajn," odpověděl kapitán.
"Jo, vypadáš o sto procent lépe."
"Doporučil jsi mi klid a změnu rytmu, že?"
"Hm-hm."
"Byl jsem doma. Máš z toho radost?"
Doktor zůstal s otevřenou pusou stát. Nevěděl, jestli to Pike myslel vážně nebo si dělal legraci.
Kapitán si chtěl sednout na své křeslo, když se opět srazil se svým pobočníkem.
"Ach. Pobočníku?"
"Ano, pane," řekla odevzdaně a čekala další pokárání.
"Neříkal jsem vám, že když jsem na můstku, tak jsem..." Coltová mu podala hlášení a Pike ztichl. "A ano, ovšem. Ta hlášení. Děkuji."
"Pane?" zeptala se nesměle Coltová. "Chtěla bych vědět, jen ze zvědavosti. Která by byla Evou?"
"Pobočníku," okřikla ji rychle první důstojník, "hlášení jste doručila."
"Ano, madam. Ano, pane," zmohla se jen a odkvačila.
Navigátorovi to ale nedalo a zeptal se: "Evou, pane?" Pike na něj vražedně pohlédl. "Ano, pane," a rychle se posadil na své místo.
Ale i doktor Boyce chtěl znát pravdu. "Eva? Jako Adamova?"
"Jakože všichni lodní doktoři jsou oplzlí dědci," kousavě odvětil Pike. "Jak dlouho tady budeme ještě trčet poručíku? Jsme připraveni?"
"Všechny paluby připraveny, pane."
"Vpřed," zavelel kapitán a Enterprise se vydala za dalším dobrodružstvím.

© 2002 Hypo'Anry