Všechno, co jste chtěli vědět o Voyageru, ale báli jste se zeptat

Kapitánův deník, hvězdné datum… Sakra, zas mi někdo sebral kalendář. Kapitán konec.

Kathryn se naštvaně zvedla od stolu a rozhlížela se po své pracovně, hledajíc kalendář, aby mohla dokončit záznam do deníku. Začala hledat u stolu, pod stolem, na stole a pak své pátrání rozšířila i na zbytek místnosti. Asi o hodinu později, byla tak strašně unavená, že si musela odpočinout. Přešla k replikátoru, poručila si dvoulitrový šálek kávy, který měl tak velké ucho, že jím mohla prostrčit ruku až k zápěstí a podšálek byl rozměrů normálního mělkého talíře a posadila se na pohovku pod okno, za kterým se neuvěřitelnou rychlostí míhaly hvězdy. Museli letět opravdu rychle.
Když si zula boty, aby ulehčila svým nohám, spustil se ventilační systém naplno. Asi o pět vteřin později někdo zabušil na dveře pracovny.
"Dále!" Křikla a snažila se boty si zase co nejrychleji nazout. Levou už měla a když se soukala do pravé, vešel Tuvok, který se tvářil opravdu vážně. Podíval se na kapitána a na její snahu nazout si i druhou botu a bylo na něm vidět, že se alespoň trochu uvolnil. Z věšáčku u dveří sundal zouvák a opatrně, šetříc dechem, s ním šel ke kapitánovi.
"Díky Tuvoku, jste můj zachránce. Ta pravá jde vždycky hůř. Co se děje?"
"Před chvílí se na můstku spustil poplach. Zaregistroval jsem zvýšenou koncentraci jedovatých plynů v této místnosti. Měl jsem o vás starost. Ale… teď, když znám příčinu, jsem už mnohem klidnější." Všiml si vražedného pohledu, který na něj upírala a dodal. "Samozřejmě, že zmínku o poplachu vymažu z počítače a ani do deníku to nezapíšu."
"Je vidět, že opravdu pocházíte z rasy telepatů," usmála se, poplácala ho po rameni a oba dva vyšli z pracovny.
Šálek na stole pomalu chladl.

Raketoplán přeletěl les, na mýtině za ním vyhloubil takovou brázdu, kterou by nedokázal vyorat ani ten nejlepší zemědělec a zastavil se na břehu jezera, kde se jeho systémy odporoučely do věčných lovišť.
Chakotay byl zraněný a naštvaný, protože neměl tušení, kde je, nemohl se spojit s Voyagerem a nejhorší bylo, že nevěděl, za jak dlouho, jestli vůbec, bude nalezen.
Až do této chvíle se mu všechno dařilo. Dostal od kapitána povolení, aby mohl na dva dny opustit loď a vydal se na nedalekou planetu, kde strávil úžasnou dovolenou. Teď byl ale všemu konec, protože jeho raketoplán spadl a rozbil se tak, že už asi nikdy nepůjde opravit.
Víc, než to, ho ale trápily ještě dvě věci - to říznutí na palci levé ruky opravdu bolelo jako čert a v posledních několika dnech ho ve snech provázel divný pocit. Nejenže se mu zdálo, že ztroskotá na neznámé planetě. Horší byl pocit, že ho kapitán Janewayová ani nebude hledat.
Nechtěl být sám.
Pak si uvědomil, že vlastně být sám vůbec nemusí. V poslední době si se svým zvířetem docela rozuměl, takže, když zabezpečil to, co zůstalo z raketoplánu, překontroloval stav zásob (k jídlu chleba s máslem, jeden nefunkční fazer a baterku), rozhodl se trochu meditovat.

Na Voyageru mezitím zjistili, že se Chakotayův raketoplán nedostavil na domluvené souřadnice a hlasovali o tom, jestli ho mají hledat. Kdyby Harry nezachytil jeho stopu, která vedla na jednu opuštěnou a naprosto nezajímavou planetu v jednom opuštěném a naprosto nezajímavém hvězdném systému, Tom je všechny neujistil o tom, že tam stihne doletět do oběda a Sedmá se nerozplakala a nežadonila, aby to alespoň zkusili, že jí bude velitel chybět, zadala by Kathryn pravděpodobně kurs směr alfa kvadrant a ani by se neohlížela. Jenomže… Ráno Tuvok odhalil její největší slabinu a nikomu o tom neřekl, takže měla dobrou náladu a vydala rozkaz "Najít Chakotaye."

Na tváři ucítil něčí dotek. Otevřel oči a nad sebou spatřil ženskou tvář. Patřila mladé dívce, která mu vzhledem připomínala Sedmou z devíti.
"Nehýbejte se. Vaše zranění potřebuje klid," řekla jemně.
"Kdo jste?" Posadil se a podíval se na své ruce. Palec levé ruky zdobila náplast s otiskem ženských rtů. "Pěkné. Vaše?"
"Hm… Ano," zastyděla se. "Promiňte, nechala jsem se trochu unést."
"To nic. Tak, odkud jste? Na této planetě přeci nic nežije."
"Pocházím ze sousedního hvězdného systému, z rasy zvané Fň."
"Fň? Tyhlety rasy označené jen písmeny, jsou pokaždé něčím zvláštní. Znáte Q?"
"Pfff," odfrkla si a mávla rukou. "Bohužel ano. Jsou to naši bratranci, ale jen neradi se k tomu přiznáváme. Dělají totiž jiným rasám ze životů peklo. Většinou jim něco slíbí a pak to nesplní a mi pak létáme po celé galaxii a platíme jejich dluhy."
"Chápu. Co děláte tady? Je tu ještě někdo jiný?"
"Ne. Jsem tu sama. Byla jsem zrovna na orbitě druhé planety tohoto systému a viděla padat váš raketoplán. Byla jsem zvědavá, co se z toho vyklube, takže jsem přistála kousek od vás, počkala, až začnete meditovat a pak se přikradla blíž. Viděla jsem vaše sny, četla vaše myšlenky Chakotayi," řekla tajemně, "a tak znám vaše největší přání a mohu vám ho splnit."
"Opravdu?" Byl štěstím bez sebe. "Co jste ještě dělala?"
"Prozkoumala jsem také váš raketoplán." Z jejího hlasu čišelo pohrdání a nezájem. "Opravdu nechápu, jak něco takového mohlo vůbec létat, natožpak přistát. I když - to se vám popravdě moc nepovedlo." Škodolibě se zasmála a pokračovala. "Z vašich myšlenek jsem zjistila všechno o Voyageru a o jeho zajímavé misi. Jste daleko od domova, a tak bych předpokládala, že vašim největším přáním bude, vrátit se domů, ale…"
"To mám v seznamu až na druhém místě. Tak, můžete mi splnit to moje přání, nebo ne?"
"Vážně byste chtěl zhmotnit vašeho zvířecího průvodce - kočku Micku?"
"Prosím, prosím," žadonil.
"Staniž se!" Tleskla a zmizela.
Z nedalekého křoví se ozvalo zamňoukání a pak odtamtud vyběhlo černobílé koťátko.

Kapitánův deník, dodatek.
Za pomoci celé posádky, jsem konečně našla svůj kalendář. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem Sedmou přesvědčila, aby mi ho vrátila. Sebrala mi ho, protože byla naštvaná, že jsme jí na něj pro tento rok nevyfotili. Pomstila se mi opravdu dokonale. Moc dobře totiž ví, že bez něj nedokáži zapsat do palubního deníku. Slíbila jsem jí tedy, že se napříště polepšíme a zabralo to.
Ta skočí úplně na všechno. Kapitán konec.

Kapitánův deník, druhý dodatek.
Jsme na orbitě planety, kde podle všeho ztroskotal Chakotayův raketoplán. Rozhodla jsem se vyslat výsadek, aby ho našel. Tuvok říkal, že je to opravdu moudrý a logický krok.
Kapitán konec.

Kapitánův deník, dodatek číslo tři.
Sedmá chtěla letět také, ale protože kradla, má teď domácí vězení a nikam nemůže. To mě opravdu mrzí. Kapitán konec.

Kathryn se podívala ke stolku, na kterém ležel šálek už naprosto studeného kafe a opět si vzpomněla na ráno a na Tuvokovo odhalení. Zreplikovala si tedy nový – o polovinu menší a než stačila dojít k pohovce a posadit se (už neměla v úmyslu se zouvat), vypila ho. Pořádný hrnek kafe jí proti únavě vždycky pomohl. Zabralo to i tentokrát.
Podívala se z okna. Planeta vypadala opuštěně a byla naprosto nezajímavá.
Odvrátila se a začala přemýšlet o Zemi. Stýskalo se jí a věděla, že celá posádka to cítí stejně. Celou svou duši by zaprodala, jen aby je mohla dostat domů. Překvapilo jí, jak dobře vyjednala tu nedávnou dohodu z Borgy a byla ráda i za to, že je Kes přenesla mimo jejich území – do relativního bezpečí, ale stále byla ve střehu. Věděla, že její tušení toho, že se stane něco zlého, se většinou vždycky potvrdilo a právě teď tušila, že delta kvadrant zase něco chystá.

"Tuvok Janevayové," ozvalo se v interkomu.
"Slyším. Jak pokračujete?"
"Našli jsme velitele Chakotaye a jednu kočkovitou šelmu. Lépe řečeno – asi tříměsíční samici kočky domácí."
"Kočku? Co dělá kočka na tak opuštěné a naprosto nezajímavé planetě? A sama?"
"To opravdu nevím kapitáne, ale velitel žádá o povolení vzít jí na palubu."
"Je Chakotay v pořádku? A, co říká vaše logika na tu situaci z kočkou?"
"Nic mu není a logika říká, abyste souhlasila. Podle mě to zvíře nemá moc šancí na přežití. Na této planetě jsme totiž nenašli žádné živočichy, kteří by mohli sloužit jako potrava. Kromě toho jsem zpozoroval, že k veliteli velmi přilnula a ani on se jí nechce vzdát. Pokus o to oddělit je od sebe, bych nedoporučoval. Mohlo by to oba silně emocionálně poznamenat."
"Povolení uděleno," řekla bez přemýšlení, protože měla ještě v živé paměti hodinové přemlouvání Sedmé, aby jí vrátila kalendář. Jak dlouho by asi musela mluvit z Chakotayem, než by se vzdal kočky? A udělal by to vůbec? Kromě toho, kočka bude na palubě vítaným rozptýlením. "Kapitán konec." Přerušila spojení a šla do jídelny. Byla ráda, jak dokonale dokáží členové její posádky držet slovo. Tom slíbil, že se celá tahle zvláštní mise stihne do oběda a nelhal. Neelix už chystal něco na zub.

Voyager se opět vydal na cestu k domovu. Kočka způsobila, že morálka posádky vzrostla o dvě stě procent a Neelix byl za to rád. Byl šťastný i proto, že si díky ní nikdo nevšiml, že k obědu byly zbytky od večeře z předchozího dne.

Chakotay byl ve své kajutě. Právě zreplikoval košík pro Micku a něco k jídlu pro oba a posadil se do křesla, aby si trochu odpočinul.
"Počítači, otevři zakódovaný soubor Tajný deník velitele Chakotaye. Chci pořídit záznam."
"Soubor otevřen," ozval se monotónní počítačový hlas.

Tajný deník velitele Chakotaye
Jsem rád, že si doktor nevšiml té rány na palci levé ruky. Musel bych mu vysvětlovat, kde se na něm vzala náplast, která naprosto, ale vůbec nepatří do vybavení Hvězdné flotily a musel bych mu také vyprávět o té zvláštní dívce. Ani jsem se jí nestihl zeptat na jméno. Chakotay konec.

Tajný deník velitele Chakotaye, dodatek.
Doufám, že se nikdy nikdo na palubě nedozví, že jsem měl šanci dostat nás domů a místo toho jsem si přál kočku. Cítil bych se opravdu hrozně. Chakotay konec.

Posádka prožívala jedno z klidnějších období své cesty domů. Protože v blízkosti nebyly žádné zajímavé astronomické úkazy, které by se daly prozkoumat, nařídila kapitán, aby loď letěla nejvyšší rychlostí a co nejrychleji směrem k alfa kvadrantu.
Období klidu trvalo celé tři týdny.

"Kapitán na můstek," ozvalo se takhle jednou uprostřed noci v její kajutě. Vyletěla z postele jako blesk. Ještě rychleji se oblékla a aniž by pomyslela na kafe, běžela na můstek.
Odvykací program zabral.

"Hlášení," ozvalo se ode dveří turbovýtahu a všichni na můstku se lekli.
"Na dálkových senzorech jsem zachytil loď tvaru krychle kapitáne. Myslím, že je to borgská krychle, ale je to jen můj stručný odhad." Harry si utíral pot z čela a klidil se z kapitánského křesla, kde trávil noční směnu.
"Hm… Hodnotila jeho údaje. Máte pravdu pane Kime. Je to borgská krychle. Máte hvězdičku," usmála se a posadila se na své místo.
"Děkuji kapitáne. To už je třístá padesátá. Ještě dva tisíce a bude ze mě podporučík." Harry, pohvizdujíc si nejznámější motiv z Mrazíka, spěchal ke svému stanovišti.
"Co můžou chtít pane Tuvoku?" Zeptala se kapitán.
"Je logické domnívat se, že nás budou chtít asimilovat, ale…," udělal dramatickou pauzu, "třeba ne."
"To je irelevantní," ozvala se Sedmá z devíti, která po tom incidentu z krádeží opět dostala vycházky a mohla na můstek. "Neuspějí."
"No, samozřejmě, že ne. Kapitán totiž raději nařídí autodestrukci, než by nechala posádku asimilovat. Dnes je dobrý den na smrt!"
"Ale B'Elanno. Třeba má Tuvok přeci jen pravdu a nic z toho se nestane. Jen klid. Až budou nadosah komunikačního signálu, můžeme se jich na jejich záměry konec konců zeptat sami, ne?"
"Tedy Chakotayi. Kdybyste i vy sbíral hvězdičky, byl byste už kapitán." Naštěstí, pomyslela si, tu může být jen jeden.

Kočka v kajutě velitele Chakotaye se probudila, zreplikovala si misku hovězího se zeleninou a ještě se na čtvrt hodinky natáhla.
Borgové tu budou právě za patnáct minut.

"Borgská loď na dostřel," hlásil Chakotay.
"Červený poplach! Zvednout štíty, připravit zbraně!" Zjistila, že i bez kafe jí to myslí skvěle a rozhodla se, že až tohle skončí, půjde si dát pro změnu nějaký čaj.
"Volají nás."
"Pane Tuvoku, otevřít kanál."
V interkomu to zašumělo, zapraskalo a zahvízdalo. Obraz na hlavní obrazovce chvíli zrněl a pak se rozzářil všemi odstíny zelené.
"Jsme Borgové. Až se zmátoříme, budete asimi…," uslyšeli zívnutí, "budete asimilování. Veškerý odpor je marný." Potom se spojení přerušilo a na můstku Voyageru nastala nejdelší chvíle trapného ticha.
Tohle fakt nikdo nečekal.

"Kapitáne!" Jako první se vzpamatoval Harry. "Ta loď vůbec nenabíjí zbraně. Jejich vlečný paprsek je neaktivní a štíty mají zapnuté jen na dvacet procent. Ne, teď vypadly úplně! Moment. Teď jsou na sto procentech a… teď už zase ne. Co se tam děje?"
"To nevím. Zavolejte je."
"Spojení navázáno."
"Tady Kathryn Janewayová z vesmírné lodi Federace Voyager. Nevěřím, že to říkám, ale nepotřebujete pomoc?"
Na hlavní obrazovce se objevil obličej borgské královny. Vypadala opravdu unaveně.
"Nevěřím, že to říkám kapitáne, ale potřebujeme," řekla královna.
"Co se to tam u vás děje? Čekali jsme všelijaké hrozby, boj a snad i asimilaci, ale vy si chcete… povídat?"
"Jsme nemocní kapitáne," řekla královna a chvíli si prsty masírovala spánky. "Většina vojáků neplní svoje povinnosti. Za posledních několik dní se odmlčelo skoro osmdesát procent všech lodí. Zničeni nebyli, ale…," povzdechla si, "jen se mnou nechtějí mluvit. Ti, co mi zůstali pracují pomalu. Při poslední asimilaci jsem měla jen několik desítek vojáků, kteří mi byli ochotni, alespoň trochu pomoci. Nedokážete si představit, jak jsme se u toho zapotili."
Kapitán si to představit dokázala a na chvíli se jí udělalo trochu nevolno.
"A dál? Ptala se zvědavě.
"Naše společenstvo se rozšířilo o tři sta tisíc jedinců, ale trvalo to celou věčnost. Teď… ti, kteří nepracovali, spí ve svých výklencích a odmítají se probudit a ti, kteří mi alespoň trochu pomohli, chodí po krychli jako zpomalené filmy a skoro nic nestíhají. Dokážete nám nějak pomoci?"
Přemýšlela. Co kdybych řekla ne. Než by se vzpamatovali, byli bychom už dávno pryč. Ale… zase na druhou stranu – když řeknu ano, třeba z toho zase něco kápne. Mohli bychom získat transwarp cívku a uletět dalších několik tisíc světelných let. Chci domů.
"Dobře, pomůžeme vám," řekla nakonec. "Ale, potřebujeme se poradit s doktorem. Bude vědět nejlíp, co vám schází. Kap…
Zrovna, když chtěla ukončit spojení, ozval se doktor.
"Promiňte, že jsem poslouchal kapitáne. Příznaky, které popisuje docela sedí na jarní únavu."
"Proč to nenapadlo mě," řekla tiše.
"Jarní únava?" Vmísila se do hovoru královna. "Vzpomínám si, že tu jsme před nedávnem asimilovali i s jedním druhem, který… To ne."
"Přišla jste na něco?" Zajímal se doktor, jehož obraz teď zabíral půlku hlavní obrazovky. Na druhé byl utrápený obličej borgské královny.
"Myslím, že ano. Když jsme přiletěli k jejich světu, vůbec nekladli odpor. Dokonce jsme celý milion jedinců asimilovali za neskutečně krátkou dobu. V tu chvíli mi to přišlo irelevantní, ale hned potom, co jsme začali vnímat jejich odlišnost ve společenstvu, odmlčelo se několik desítek plavidel. Myslela jsem, že situaci zvládneme, ale pak jsem začínala pociťovat únavu i já."
"Netrapte se," řekl konejšivým hlasem doktor, protože královna začínala být trochu histerická. "To, co vás postihlo vlastně ani není nemoc. Chce to jen změnit jídelníček – obohatit ho o vitamíny a také…," zapřemýšlel, "potřebujete nějakou vzpruhu.

O pět hodin později se transportní místnosti Voyageru zaplnily obrovitými barely z horkou kávou. Replikátory jely na maximum a v důsledku přetížení energetického systému, docházelo na lodi k častým výpadkům proudu. Kapitán a Tom stáli u terminálu v jednom z nich.
"Můžu já?" Zeptal se Tom, protože věděl, že od začátku povídky ani jednou nepromluvil a tušil, že už na něj asi ani nepřijde řada.
"Dobře pane Parisi. Transportujte kávu na borgskou loď." Transportér zahučel, pak se náklad odhmotnil a v modravém svitu transportního paprsku, zmizel.

Obě lodě stále udržovaly pozici, což znamená, že stály na místě a čekaly.
Královna slíbila kapitánovi, že se je Borgové nepokusí asimilovat a doktor se chtěl přesvědčit, jestli jeho nápad zabral. Museli tedy čekat ještě další tři hodiny, než se královna opět ozvala.
"Volají nás."
"Na obraz. Otevřít kanál."
Královna se usmívala. "Díky kapitáne," řekla pevným hlasem. "Naše společenstvo je opět asimilaceschopné a… i když vím, že jsem vám slíbila, že od vás už nebudeme nic chtít, je tu ještě jedna věc, kterou byste nám mohli poskytnout."
"To není fér!" Vykřikl Chakotay.
"Klid veliteli. Jsem si jistá, že se dokážeme rozumně domluvit." Usadila ho kapitán.
"No, to si pište," přisadila si královna, která si až teď všimla vyděšených výrazů posádky můstku. "Nebojte. Nechceme vás do společenstva."
"Tak co tedy chcete?"
"No, jak to jen říct," začala královna nesměle. "Proskenovali jsme vaše plavidlo a našli jsme jednoho živočicha, který není ale vůbec podobný ani jednomu druhu na palubě. A toho bychom chtěli."
"Ale bez Neelixe umřeme hlady!" Přerušil je opět Chakotay.
"My nechceme Neelixe, ale vaši kočku veliteli," řekla královna a myslela to opravdu vážně.
"Počítači, nastavit autodestrukci! Autorizace Chakotay…"
"Příkaz ruším!" Kapitán chápala, jak mu asi musí být, ale, jestli má zachránit posádku, kočku klidně obětuje. Konec konců – i Neelixe by jim dala, kdyby to pomohlo.

Nikdo si nevšiml, že Micka mezitím přišla na můstek a celý tenhle irelevantní rozhovor poslouchala. Vyskočila na Chakotayovo křeslo a zamňoukala. Všichni se po ní soucitně podívali a Chakotayovi se v koutku pravého oka objevila slza. Zrovna, když chtěl jednu vymáčknout i z levého, přerušilo se spojení z borgskou lodí a na můstku zavládlo příšeří. S Mickou se něco dělo.
"Kde ses tu vzala?" První se vzpamatoval Chakotay, který pozoroval, že se jeho zvířecí průvodce proměnil v mladou dívku, která mu vzhledem připomínala Sedmou z devíti.
"To já byla tvůj zvířecí průvodce. Bylo mi jasné, že to je jediný způsob, jak poznat tuhle posádku a její záměry. Dospěla jsem k závěru, že jste opravdu upřímní a že nemáte žádné nepřátelské úmysly."
"Co od nás chcete?" Zeptala se kapitán.
"Já? Nic. Ale tady Chakotay by se chtěl vrátit domů. Je to jeho druhé největší přání. Má ještě někdo takovou touhu?" Rozhlédla se po můstku a u všech zaregistrovala souhlas.
"Kapitáne! Volají nás Borgové!" Harry se už zase potil.
"Spojte nás pane Kime."
"Promiňte to přerušení. Teď, když jsme za pomoci kafe překonali jarní únavu," ozval se hlas společenstva, "vojáci dohánějí zameškanou práci a přetížili systémy tak, že na chvíli úplně všechno vypadlo."
"Nic se nestalo." Kapitán mávla rukou a zadívala se na hlavní obrazovku, kde se zase objevil obličej královny.
"Kde je kočka?" Královna se rozhlížela po můstku a pak zaregistrovala cizinku. "Fň! Co tady kruci děláš?!"
"Vy se znáte?" Divila se kapitán.
Než však královna stačila odpovědět, Fň tleskla a borgská loď zmizela.
"Pochází z podobné rasy, jako jsou Q kap…"
"Ticho Chakotayi," přerušila ho Fň. "Musím se soustředit."
Na můstku se opět setmělo. Všechna energie byla převáděna do Chakotayovy konzole, u které teď ale seděla bývalá kočka Micka.
Na můstku zavládla druhá nejdelší chvíle trapného ticha a také tma tam byla, jako v pytli. Cizinka vstřebávala energii do svého těla a pak – v jediném, oslepujícím záblesku světla, všechno jakoby explodovalo. Ještě než Chakotay přestal vnímat okolí, uslyšel tlesknutí.

Jsem z rasy, která plní přání, znělo Chakotayovi v hlavě, když se probral. Po chvíli začal vnímat okolí a rozhlédl se. Téměř ze všech monitorů na můstku se kouřilo. Viděl také Harryho, jak se snaží (marně) uhasit kapitánovo křeslo. Naštěstí v něm neseděla. Kapitán a většina členů posádky, ležela na zemi a pomalu přicházela k sobě.
"Hlášení." Ještě kuckající, přešla k Harryho stanovišti a snažila se zjistit, co se to vlastně stalo. Vyděšený praporčík kmital prsty po tom, co zůstalo z terminálu a snažil se zapojit senzory.
Potom se jim naskytl ten nejkrásnější pohled, jaký kdy viděli.
"To není možné kapitáne. Jsme…," vydechl štěstím. "Jsme doma."
"Volají nás."
"Otevřít kanál." Na hlavní obrazovce se objevil obličej staršího muže. "Admirále Parisi. Jsme opravdu rádi, že jsme doma," začala.
"Šetřete dechem kapitáne. Za celé ty roky, jste nezaplatili jediný účet za energii, vodu a to nemluvím o vzduchu a gravitaci!"
"Cože?" Nevěřila vlastním uším. "Přiletěli jsme z takové dálky a vy na nás vyrukujete z účty?"
"Nebuďte naštvaná kapitáne. Já za to nemůžu. Velení Flotily mě pověřilo, abych vám tohle vyřídil, tak to dělám. Samozřejmě, že jsem rád, že jste zpět," mrkl na Toma, "ale popravdě řečeno být vámi, tak se moc neraduju."
"Jak to?"
"Budete to všechno muset zaplatit do konce týdne a protože dnes je sobota, tak vážně nevím, jak to chcete stihnout."

Celá posádka Voyageru byla shromážděna na všech palubách u fungujících monitorů a pozorovala rozhovor kapitána s admirálem a najednou začínali mít všichni dojem, že by byli nejraději někde jinde.
V jedné vteřině pomysleli na to, že to bylo přeci jen lepší v delta kvadrantu.
A pak se to stalo.
Admirál Paris tleskl a na hlavní obrazovce už nebyla Země, ani on sám. Pak se na můstku objevila Fň.
"Co to mělo k čertu znamenat!"
"Nekřičte kapitáne," uklidňovala jí cizinka. "Splnila jsem vám přání a vrátila vás domů, ale pak se ukázalo, že tam být nechcete, takže jsem dokončila úkol a vyplnila vaší posádce i přání číslo tři."
"Ale my měli jen dvě," bránila se Kathryn.
"Ne, ne. Chakotay měl první, pak jste chtěli domů a do třetice jste mysleli na to, že v delta kvadrantu je to přeci jen lepší – tak jste tu.
"A aby to bylo všechno," ozval se Harry ze svého stanoviště, "jsme opět na začátku." Zapnul senzory a na hlavní obrazovce se objevila Ochráncova stanice.
"Neeeeeeeeee!!!" Vykřikla kapitán a skácela se k zemi, velmi dobře předstírajíc mdloby.
"Nepředstírá. Opravdu omdlela," sdělil svou diagnózu doktor a deaktivoval se.
Tom stále nespouštěl oči z obrazovky, jakoby čekal, že se tam jeho otec zase objeví. Harrymu se chtělo plakat a B'Elanna měla chuť někoho zabít. Zbytek posádky zažíval podobné pocity, jen Chakotay byl ledově klidný.
"Proč jsi mi neřekla, že můžeš splnit jen tři přání?" Obrátil se k dívce, která klidně seděla v jeho křesle a pozorovala zmatené obličeje členů posádky.
"To opravdu nevím," řekla popravdě a zastyděla se. "Asi jsem měla co?"
"Hm, tos měla. Co teď máme podle tebe asi tak dělat?"
Mlčela. Na něco si vzpomněl.
"Proč jsi nenechala královnu dokončit větu a poslala jsi její loď pryč? Co si přáli Borgové?"
"Fakt to chceš slyšet?"
"Jasně, proč ne."
"Borgové byli původně jen malou skupinkou jednotlivců, kteří si skoro vůbec nerozuměli. Jejich prvním přáním bylo mít společnou mysl – tak jí mají. Pak jsem jim dala na chvíli pokoj a pozorovala, jak se jejich společenstvo pěkně rozrůstá. Asi o dva roky později se na mě obrátili s prosbou, abych jim pomohla vybrat někoho, kdo by je trochu usměrňoval a svým způsobem i vedl. Ze dvanácti finalistek, jsem nakonec vybrala královnu, kterou jste měli tu čest poznat. Třetí přání pak vyslovila ona."
"Co to bylo? Tak už mě nenapínej," žadonil Chakotay a cítil, jak se mu z nervozity svírá žaludek.
"Královna si přála, abych poslala Voyager zpět na začátek vaší cesty, jakmile se z Borgy setkáte podruhé.
Zatmělo se mu před očima. "Proč podruhé?" Byla to asi hloupá otázka, ale nic jiného ho prostě nenapadlo.
"Poprvé jste jim pomohli porazit rasu 8472 – to se jim hodilo. Podruhé jste jim dali lék proti jarní únavě a když jste splnili svou část dohody, už jste jim nebyli k ničemu. Královna to viděla, jako vhodnou situaci pro dobrý vtip," zasmála se, ale všimla si, že nikomu jinému do smíchu nebylo. "To jsem ale nepočítala s tím," pokračovala, "že budete mít za sebou teprve jedno přání. Takže, když jsem Borgy poslala pryč, začala jsem trochu improvizovat. Potřebovala jsem čas. Nejprve jsem vás poslala domů, pak vytvořila falešný obraz Tomova otce a zahrála tu scénu z placením účtů. To bylo dobré ne?" Posádka opět nereagovala. "Potom jsem se konečně dočkala očekávané reakce z vaší strany a mohla jsem splnit královně její třetí přání – poslat vás zpět. To bylo konec konců i vaším třetím přáním, takže jsem to vychytala skvěle."
Tak na tohle už neměl Chakotay co říct.
Dívka tleskla a zmizela.
Ani jsem se jí nezeptal na jméno, pomyslel si a složil se vedle kapitána.

"Ne. Měla jsem říct ne, když nás žádali o pomoc," řekla kapitán, která se před chvílí probrala ze mdlob. Jakmile si ale opět uvědomila jejich situaci, znovu se odporoučela do sladkého bezvědomí.

© 2004 Clarice