Vesmír, takové jsou cesty hvězdné lodi Enterprise 1701-D, plně recyklovatelné i s posádkou, která se odvážně pouští tam, kam dosud nikdo nezabloudil.

„Kapitánův deník: Enterprise byla vyslána Hvěznou Flotilou na průzkumnou misi do sektoru 027, kudy bude v blízké době prolétávat asteroidový pás zvaný Pebbles, který by měl, jak Flotila doufá, obsahovat vzácné rudy, významné pro vědecké projekty Federace. Výzkum se musí provést co nejrychleji, protože Pebbles opustí prostor Federace už za necelé dva měsíce. Pokud nalezneme potřebné materiály, jejich těžba bude muset proběhnout co nejrychleji.
Kapitán konec.“

Enterprise byla na cestě k asteroidovému pásu. Rychlost warp 5 ji hnala vesmírem kupředu jako střelu vystřelenou z Desert Eaglu, která po necelých deseti metrech skončila v hlavě jednoho z pirátů, kteří se pokusili obsadit ropný tanker Seltzer, převážející tuny nějakýho sajrajtu. Ale to už je jiný příběh a bohatě vystačí přirovnání, že Enterprise letěla rychle.

Důstojník jedné nejmenované vesmírné lodě, v tu dobu ukryté v podprostoru, jenom pokýval hlavou (tedy tím, co se nejvíce dle člověka podobá hlavě) a řekl: „pěkná loďka.“

„Pane Date, za jak dlouho dorazíme k asteroidovému pásu?“ zeptal se kapitán Picard svého druhého důstojníka, který k němu seděl zády a obsluhoval svou konzoli.
„Za tři dny, dvanáct minut a šest sekund,“ otočil se na křesle velitel poručík Data, „samozřejmě pokud nezměníme rychlost či směr letu,“ vědecky dodal.
„Je nám to jasné,“ pousmál se komandér Riker. Data strojově pokynul hlavou a otočil se nazpět ke své řídící konzoli. Uvnitř jeho hlavy, tam, kde existuje jeho pozitronová matrice, blikla nějaká dioda a Data si pomyslel:
„S takovejma kravinama mě pořád budou otravovat. Místo aby se lenoši podívali na své zaprášené panely, budou mě pořád kvůli takovejm maličkostem vyrušovat z mý práce. Ať se potom nediví, když se spletu vo nějakou tu sekundu.“ Dioda problikla. „Hernajs, jaká škoda, že tenhle slang nemůžu používat při slovní komunikaci. Má takovou šťávu. Možná časem, ale doufám, že k tomu nebude zapotřebí další zásah elektrickým výbojem, kterej vyvolal to, že tak můžu aspoň přemejšlet.“
Enterprise si udržovala rychlost warp 5 po celou dobu a tak nebylo nutné, aby se kapitán znovu vyptával velitele poručíka Data, kdy už tam konečně budou.

Důstojník jedné nejmenované vesmírné lodě, v tu dobu ukryté v podprostoru a sledující Enterprise, jenom pokýval hlavou (tedy tím, co se nejvíce dle člověka podobá hlavě) a řekl: „jen kdyby neletěli tak pomalu.“

„Kapitáne, senzory hlásí pás asteroidů,“ zahřměl hlas poručíka Worfa.
„Na obraz,“ přikázal kapitán. Na hlavní obrazovce se objevil obraz planety třídy 5.A, před kterou pomalu proplouval vesmírem mohutný asteroidový pás Pebbles, složený z menších i větších asteroidů, které do sebe nijak nevrážely na své cestě vesmírem. Všechny dohromady tvořily nádherný kolos, který ještě nespoutala žádná gravitační síla stovek, tisíců či milionů planet, kolem kterých za dobu své existence proplouval.
„Nádhera,“ popsal kapitán scenérii, která se mu naskytla. „Nikdy bych nevěřil, že na hromadu šutrů může být tak nádherný pohled.“
„Senzory snímají chronometrické záření,“ ozval se poručík Data. „Souřadnice 21 na 57.“
„Obraz a zvětšit,“ zadal kapitán a na obrazovce se objevil obrovský asteroid, který se pomalu otáčel okolo své osy. „Data ze senzorů?“
„Asteroid má v průměru 4 kilometry. Jeho váha je asi 80 miliónů tun.“
„Navrhuji vyslat výsadek, kapitáne,“ vložil se do toho komandér Riker. Picard neodpověděl, jen na něho souhlasně kývnul.
„Worfe, vezměte tým ostrahy a sejdeme se v doku číslo 3.“

„Vypínám silové pole, teď,“ nahlásil Riker a člun pomalu vyrazil. Když opustil Enterprise, začal pomalu zrychlovat a blížil se k pásu asteroidů.
„Komandére, podávejte mi průběžně hlášení,“ ozval se kapitán v komunikátoru.
„Rozumím.“

„Dostáváme se do chronometrického víru, kapitáne. Táhne nás to k asteroidu,“ hlásil Riker, když se i s člunem pokoušel přistát. Kapitán věděl, že jejich tažný paprsek je neúčinný a rovněž transportovat výsadek paprskem by se nepodařilo. O tomto riziku věděl dopředu každý člen výsadku a měl také možnost odmítnout účast na misi, ale nestalo se tak a všichni, kdo byli osloveni, se výsadku zúčastnili. „Snad se mi podaří stabilizovat hlavní poh…..,“ byla poslední slova, která Enterprise zachytila. Potom se člun ztratil ze senzorového obrazu.
„Nezbývá nám, než čekat,“ řekl po chvíli kapitán a usedl do svého křesla.

„Jak jsme na tom?“ zjišťoval komandér Riker, když je chronometrický vír vyplivl několik desítek metrů nad asteroidem a snažil se vyrovnat směr a rychlost letu.
„Poškození žádné. Jenom senzory hlásí, že jsme se ocitli nazpět v čase. Celých 70 tisíc let.“
Na palubě se rozhostilo ticho.
„No tak to tady omrkneme,“ začal Riker.
„Atmosféra dýchatelná,“ hlásil poručík Worf. „Komandére, zachytil jsem známky života.“
„Kolik?“
„Asi několik tisíc, rovnoměrně roztroušených po celém asteroidu.“
„Tak se na to jdeme podívat,“ rozhodl Riker a za okamžik člun přistál na asteroidu. Jednotka nastoupila a Riker zadával poslední instrukce.
„Jdeme na to,“ dodal nakonec a k opasku si připnul phaser a trikordér. Potom se celá jednotka kromě dvou členů, kteří zůstali ve člunu, transportovala ven, přímo na povrch asteroidu.

Mezitím, co jednotka prohledávala povrch asteroidu a ostražitě se přitom rozhlížela kolem sebe, důstojník jedné nejmenované vesmírné lodě, který byl na asteroidu společně s výsadkem, který o jeho přítomnosti neměl ani potuchy, jenom pokýval hlavou (tedy tím, co se nejvíce dle člověka podobá hlavě) a řekl: „jejich průzkum je docela primitivní, ale i snaha se počítá.“

„Komandére, jsou tady,“ po chvíli nevzrušeně podal hlášení poručík Worf a ukazoval k několika balvanům, které byly rozesety všude po okolí. Pohledy všech se obrátili k onomu místu, kde se za jedním z balvanů mihlo něco malého a naprosto to upoutalo pozornost celého výsadku. Všichni začali opatrně postupovat tím směrem.
„Támhle,“ křikl jeden člen ostrahy a ukázal k vedlejšímu balvanu, „mihlo se to támhle.“ Všech se začínalo zmocňovat určité napětí. Jsou 70 tisíc let v minulosti a setkali se s formou života, kterou doposud asi žádný člověk nespatřil.
„Trrrrr,“ najednou se jim za zády ozval zvuk. Všichni se s trhnutím otočili a někteří členové ostrahy měli v rukou phasery. Na balvanu za nimi seděl roztodivný tvořeček. Byl velký jako krabice od bot a celý zelený. Jeho tělo bylo opatřeno mnoha páry nohou, z nihž několikery zvedal do výšky jako ruce. Hlavu měl velkou a celou pokrytou malými tykadýlky, kterými neustále hýbal.
„Trrrrr,“ znovu se jim ozvalo za zády. Výsadek byl perfektně a strategicky obklíčen. Všude na okolních balvanech seděli tito tvorečkové a natahovali svoje tykadýlka k výsadku.
„Vypadají neškodně,“ ozval se poručík Worf.
„Díky bohu. Kdyby chtěli zaútočit, byli by teď v perfektním rozestavení. Mají za ušima, potvůrky jedny,“ doplnil Riker a phaser vyměnil za trikordér. „Ovládají výborně strategii, ale naštěstí pro nás, jsou jenom zvědaví.“
„Trrrr,“ ozývalo se ze všech stran.

Důstojník jedné nejmenované vesmírné lodě, který byl na asteroidu společně s výsadkem, který o jeho přítomnosti neměl ani potuchy, jenom pokýval hlavou (tedy tím, co se nejvíce dle člověka podobá hlavě) a řekl: „oprava: jejich průzkum není primitivní, ale naprosto debilní.“

Výsadek ještě nějakou dobu sbíral informace všeho druhu, přičemž se jim pod nohama neustále motali oni zelení tvorečkové a výhrúžně dělali „Trrrrr.“
„Vrrrr,“ dělal na ně na oplátku poručík Worf.
„Hotovo. Informace jsou kompletní, vzorky odebrány. Můžeme se vydat nazpět,“ oznámil za nějakou dobu komandér Riker a vydal se v čele výsadku ke člunu. Když se dostali do transportní vzdálenosti, zadal Riker rozkaz k přesunu výsadku do člunu.
„No co na mě tak civíš?“ obrátil se Worf na jednoho z tvorečků, který na něho hleděl a dělal „Trrrr.“
„Asi se tady docela nudíš, co? Hele, co pro tebe mám,“ řekl Worf a zpoza své stříbrné šerpy vytáhl malou rubikovu kostku, kterou se už několik let snažil bezůspěšně poskládat. „Na, tu máš,“ a hodil ji na zem před tvorečka. Ten byl v mžiku u ní a už ji ohmatával svými tykadýlky. Potom ji pracně sebral do svých rukonohou a vydal se i s kostkou pryč. Než zmizel i s kostkou za blízkým balvanem, několikrát zakopl, jak se mu nohy pletly do sebe. „Trrrr,“ komentoval každý svůj pád.
„Ten má dneska Vánoce,“ pomyslel si Worf a rozplynul se v transportním paprsku.
„Jak jim budeme říkat?“ vedla se ve člunu cestou zpět živá diskuze.
„Zelenáči.“
„Tykadláci.“
„Trrrrráci,“ padal jeden návrh za druhým a všichni se náramě bavili.

Důstojník jedné nejmenované vesmírné lodě, který byl ve člunu společně s výsadkem, který o jeho přítomnosti neměl ani potuchy, jenom pokýval hlavou (tedy tím, co se nejvíce dle člověka podobá hlavě) a řekl: „Worfe, Worfe, ty jsi ale kretén,“ a v duchu si vybavil pohled na desítky zelených tvorečků s mnoha nožičkami a tykadýlky na hlavě, jak se houfují kolem rubikovi kostky a usilovně se snaží na něco přijít. „Mimochodem, v budoucnu jim budete říkat Borgové,“ a transportoval se na svou loď, ukrytou v podprostoru nedaleko Enterprise.

© 2001 Android