Pyrimidinové báze v NK jsou:
T a U.
C a U.
C a T.

Purinové báze v NK jsou:
A a G.

Proteosyntetický aparát:
jeho součástí jsou t-RNA.
jeho součástí je m-RNA.
má jako materiál volné AK.

Plazmidy:
R-plazmidy kódují rezistenci vůči antibiotikům.
F-plazmidy kódují geny tra, díky nim bakterie realizují parasexuální výměnu genetického materiálu.
mohou obsahovat transpozony.

„Zralá“ m-RNA:
má na 5´ konci metylovou čepičku.
má na 3´ konci (cukr) poly A - ohon.
„mladá“ má delší poly A - ohon, který se během životnosti postupně zkracuje.

Translace:
je zakončena terminačními kodony UGA, UAA, UAG.
začíná AK methioninem.
je zahajovaná AK kódovanou tripletem 5´ AUG 3´.
začíná napojením iniciační t-RNA do P místa.

DNA má na rozdíl od RNA místo:
uracilu tymin.
uracilu metylovaný uracil.

Prokaryontní chromozom:
je tvořen kruhovou molekulou DNA ukotvenou v plazmatické membráně či buněčné stěně.
má konformaci obdobnou chromozomům plastidů.
obsahuje polyaminy a DNA polymerázu.

t-RNA:
má nejmenší molekulovou hmotnost ze všech typů RNA.
má jednořetězcovou strukturu.

Realizace genové funkce ve fenotypu je zajišťována:
prostřednictvím transkripce, translace a enzymů.
přepisem do RNA a překladem do bílkovin.

Replikace je:
zdvojování genetické paměti.
semikonzervativní - 1 řetězec DNA je mateřský, 1 nový.
semidiskontinuitní - syntéza probíhá na 1. vlákně přímo, na 2. po Okazakiho fragmentech.

Prokaryontní m-RNA na rozdíl od eukaryontní:
nemá časový odstup mezi svou transkripcí a translací.
je schopna translačního využití cca 2 min.
kóduje více peptidových řetězců.

Funkce t-RNA při proteosyntéze spočívá v:
transportu AK do místa syntézy bílkovin.

RNA poly u prokaryont:
pohybuje se ve směru 3´-5´ v průběhu elongace.
nasedá na DNA v místě zvaném promotor, které je rozeznáváno sigma faktorem.
umožňuje syntézu RNA, při které se dočasně tvoří hybrid DNA-RNA.

Messenger neboli m-RNA:
je identická s komplementárním vláknem DNA transkribovaného úseku.
slouží k přenosu genetické informace z jádra do cytoplazmy.
obsahuje báze komplementární transkribovanému řetězci DNA.

Sedimentační konstanta:
je u prokaryontního ribozomu 70 S
je u prokaryontního ribozomu 50 S a 30 S.
je u eukaryontního ribozomu 80 S.
je u eukaryontního ribozomu 40 S a 60 S.

Posttranskripční modifikace:
je realizovaná v jádře díky malým RNA zatím neznámým mechanizmem.
její podstatou je zkracování pre-RNA a opatřování obou konců visačkami.
je krásným příkladem uplatnění stavebnicového principu.

Replikace probíhá:
na replikonech jaderných 1x během buněčného cyklu a na replikonech mimojaderných vícekrát.
v místech replikačních vidlic.
u prokaryont celá najednou.
procesem kondenzace a vznikem fosfodiesterové vazby.
u eukaryont postupně na jednotlivých chromozomech.

Eukaryontní chromozomy:
tvoří s mimojadernými chromozomy eukaryontní genom.
mají různou strukturu v závislosti na fázi buněčného cyklu.
jsou tvořeny DNA, bílkovinami, přechodně m, r, t-RNA.

Promotor u prokaryont:
jeho součástí je operátor.
je místo připojení RNA-poly.
je součástí operonu.

Transkripce:
probíhá u některých virů z RNA do DNA
má fáze iniciace, elongace, terminace.
probíhá ve směru 3´- 5´ řetězec RNA narůstá ve směru 5´- 3´.

Replikace:
zařazuje trvale chybný nukleotid s frekvencí 10 na mínus devátou.
probíhá n a matrici ve směru 3´- 5´.
je tvorba nového řetězce DNA ve směru 5´- 3´.
je polymerace ve směru 5´- 3´.

Proteiny:
spolu s naváděcí sekvencí tvoří preproteiny.
musí mít naváděcí sekvence, aby „našly“ své místo určení.
každý z nich je produktem nejméně dvou genů.

Při transkripci je komplementární:
v řetězci DNA cytozin guaninu v řetězci RNA.
v řetězci DNA adenin uracilu v řetězci RNA.
v řetězci DNA tymin adeninu v žetězci RNA.

Signální sekvence DNA:
rozhodují o zahájení a ukončení transkripce.
spolu se sobeckou DNA tvoří negenovou DNA.
jsou operátor, promotor, terminátor, replikátor.
spolu s genovou DNA tvoří asi 15% DNA buňky.

Polyzom:
syntetizuje tolik identických bílkovin, kolik je ribozomů.
je tvořený ribozomy a m-RNA.
existuje jenom v průběhu syntézy bílkovin, potom se ihned rozpadá.
je u bakterií na začátku již degradován a na konci teprve vzniká.

Operon:
je úsek prokaryontního chromozomu.
jeho součástí je operátor.
je skupina genů, jejichž produkty se podílí na realizaci jedné buněčné funkce.

RNA-poly u prokaryont:
váže se na promotor.
„čte“ DNA ve směru 3´- 5´.
katalyzuje transkripci operonu.

Posttranskripční úprava pre r-RNA:
zajišťuje tvorbu všech r-RNA ve stejném množství.
zahrnuje i metylaci.
spočívá v odstranění intronů.
probíhá vyštěpováním jednotlivých r-RNA z jednoho dlouhého řetězce.

Genetický kód:
má šifrovací klíč ve čtyřech písmenech.
jeho vyšší podjednotkou je kodon.

t-RNA:
má 3´ konec tvořený CCA, na který se váže AK.
má AK rameno, na které se váže AK.
má tvar jetelového listu.

Vývoj genomu:
ovlivňují transpozony.
se děje také díky crossing oweru.
může být podmíněn mutacemi.
realizuje se vnášením nových sekvencí DNA pomocí vektorů.

Strukturní geny:
nejlépe ze všech genů odpovídají příměru 1 gen = 1 peptid.
zahrnují i regulátorové geny.
jsou součástí genové DNA.
realizují informaci cestou transkripce a translace.

Komplementární báze v molekule DNA:
tvoří vždy jeden purin a jeden pyrimidin.
jsou A-T.
jsou G-C.

Ribozomy:
jsou nadmolekulární komplexy.
jsou u eukaryont vázány na mikrotrabekuly a drsné ER.

Geny pro RNA:
kódují t-RNA, r-RNA, malé jaderné RNA, jadérkové a cytoplazmatické RNA.
jsou spolu se strukturními geny součástí genové DNA.
kódují strukturu všech molekul RNA, které nepodléhají translaci.

Metafázový chromozom:
je jich v lidské somatické buňce 46.
je 4n.

Korepresor u prokaryont:
není DNA.
zesílí vazbu represoru na operátor.
váže se na represor.
je to látka, která se transkripcí daného operonu tvoří.

Enzym RNA polymeráza:
RNA-poly II katalyzuje syntézu prekurzorů m-RNA v jádře.
u prokaryont má 2 složky - dřeňový enzym a sigma faktor.
je katalyzátor transkripce.

Antikodon t-RNA pro AK zařazovanou jako první v polypeptidu je:
UAC.

Genové komplexy:
jsou skupiny na sebe navazujících genů, které kódují příbuzné proteiny.
vyvinuly se z genů, které se opakovaly v chromozomu vícekrát za sebou.
jako příklad mohou sloužit geny, které kódují izoenzymy (různé typy hemoglobinů).

Z molekuly DNA se do RNA transkribuje:
AAC jako UUG.
ATC jako UAG.

Kontrola transkripce u eukaryont:
je realizovaná pomocí specifických aktivačních proteinů.
je pozitivní.

Aktivace eukaryontního genu:
začíná tvorbou „perel na šňůrce“.
začíná dekondenzací chromatinu.
její součástí je navázání aktivačního proteinu.
umožňuje transkripci.

Induktor u prokaryont:
je většinou látka, která je zpracovávaná pomocí enzymů, které daný represor ovlivňuje.
není DNA.
inaktivuje represor.

Negativní regulace u prokaryont:
ovlivňuje represor.
pomocí korepresoru ovlivňuje transkripci tak, že ji zastavuje.
pomocí induktoru ovlivňuje transkripci tak, že ji spouští.

Pozitivní regulace u prokaryont:
způsobuje zvýšení afinity RNA-poly a promotoru.
ovlivňuje transkripci.
je ovlivňovaná signálními ligandami.
je realizovaná pomocí aktivačních proteinů.

Metylace nukleotidů v DNA:
u bakterií zabraňuje spontánním mutacím.
je větší u inaktivních genů.
se snad u eukaryont podílí i na regulaci genové aktivity během ontogeneze.
u eukaryont znesnadňuje navázání aktivačního proteinu.

V molekule DNA jsou spojeny báze:
A-T dvěma H-můstky.
C-G třemi H-můstky.

Vazebná místa:
na větší podjednotce ribozomu jsou pomocné faktory terminace.
na větší podjednotce ribozomu jsou A, P místa a místa pro pomocné faktory elongace.
na menší podjednotce ribozomu jsou pro iniciační faktory.

Posttranskripční modifikace proteinů:
jsou realizovány pomocí enzymů.
zahrnují modifikace řetězce (metylace, fosforylace).
spočívá mimo jiné v navázání koenzymů.

Ribozomální RNA:
je spolu s bílkovinami součástí ribozomů.
vzniká ve formě pre-RNA, která se dále štěpí na podjednotky.
vyskytuje se v mitochondriích a chloroplastech.
vzniká v jadérku.

Enzymy replikace jsou:
DNA-poly alfa - replikuje po Okazakiho fragmentech.
jediná DNA-poly alfa je schopna zahájit syntézu bez primeru.
DNA-poly alfa, delta, ligáza, helikáza; RNA-primáza, RNA-áza.

Chromatin:
jádra je komplex DNA s histony.
je tvořen nukleozomy, okolo kterých jsou obtočeny dvoušroubovice DNA.
tvoří v interfázi smyčky.

Pro S-fázi buněčného cyklu je charakteristické:
probíhá zde replikace jaderné DNA.
v cyklu živočišných buněk zaujímá 30-50%.

Příznaky smrti buňky jsou:
dochází k postupnému rozrušení všech buněčných struktur.
ztráta selektivní propustnosti plazmatické membrány.
nastává porušení koordinace mezi enzymovými systémy.

Buňky ze starého organizmu mají:
menší obsah vody než buňky z mladého organizmu.
větší obsah odpadních látek.
větší obsah tukových kapiček.

V cytokinezi:
dochází v živočišných buňkách k zaškrcení buňky aktivitou kontraktilního prstence.

Uzlové kontroly buněčného cyklu:
v G2-fázi leží kontrolní uzel pro karyokinezi.
v G1-fázi je umístěna hlavní uzlová kontrola.

Pro G2-fázi buněčného cyklu je charakteristické:
končí zahájením mitózy.
leží v ní druhý základní kontrolní uzel buněčného cyklu.
je relativně krátká, zahrnuje 10-20% buněčného cyklu.

Pro G1-fázi buněčného cyklu je charakteristické:
zvětšuje se počet ribozomů, mitochondrií a endoplazmatického retikula.
dochází během ní ke zdvojení buněčné hmoty.
probíhá v ní syntéza RNA a proteinů.

Buňky zhoubných nádorů:
se v kultuře dělí, aniž by došlo k jejich adhezi na podložku.
na Petriho misce vytvoří obvykle více vrstev.
po inokulaci do lícních toreb křečků vyvolávají tvorbu nádoru.

V telofázi:
vytváří se nový jaderný obal.

V profázi:
tubulin depolymerizovaných mikrotubulů je použit k tvorbě mitotického aparátu.
dochází k depolymeraci cytoplazmatických mikrotubulů.
dochází ke kondenzaci chromozomů.

Reparace poškozené buňky:
většina chromozomálních aberací je eliminována při buněčném dělení.
je možná pouze při zachování mitochondrií či chloroplastů.
se nazývá její obnova.

Vnější podmínky:
mohou ovlivnit buněčný cyklus kvantitativně.
mohou ovlivnit buněčný cyklus kvalitativně.
nižší nebo vyšší teplota prostředí než optimální ovlivní většinu buněčných procesů - buňky se dělí pomaleji.

Kultivační médium:
musí obsahovat glukózu, některé kationty a anionty, stopové prvky, AK, prekurzory nukleotidů a vitamíny, detoxikační a adhezivní bílkoviny.
je prostředí, ve kterém se množí buňky.
obsahuje jako barevný indikátor fenolovou červeň.

Pasážování:
je neomezené u stabilizovaných buněčných linií.
je rozmnožování, přesazování buněk in vitro.
může vést ke vzniku tzv. „nesmrtelných buněk“.
první nedává vznik primokultuře.

Tkáňové kultury:
v primokultuře jsou 2n.
první uznaná kultivace byla v roce 1907 Harrisonova.

Stabilizované buněčné linie:
jsou např. L-buňky ze sarkomu myši.
jsou např. He-La buňky z karcinomu děložního čípku.
jsou heteroploidní.

Důsledky genových mutací strukturních genů jsou:
i předčasné terminace.
tichá mutace - 1 AK je vyměněna za jinou, ale v místě pro bílkovinu nevýznamném.
ztrátová mutace - 1 AK je vyměněna za jinou v místě pro bílkovinu zásadním.
žádné, je-li nově vzniklý triplet alternativní pro tutéž AK.
i takové, že vzniká auxotrofní mutant.

Důsledky strukturních aberací:
se mohou projevit změnou exprese ve fenotypu - efekt polohy.
jsou letální při vzniku acentrických fragmentů.
mohou vznikat dicentrické fragmenty, které dají při motóze vznik chromozomovým mostům a následným novým zlomům.

Translokace před meiotickým dělením:
dává vznik 25% delečních a 25% duplikačních gamet.
patří do chromozomových aberací.
musí být heterologní, aby dala vznik čtyřem typům gamet.

Strukturní aberace chromozomů:
mění pořadí či počet genových lokusů.
jsou způsobeny zlomy.
mohou vyústit ve vznik chromozomového prstence.

Změna čtecího rámečku:
při včlenění tří nukleotidů znamená vznik bílkoviny o jednu AK bohatší.
je vyvolaná inzercí či delecí.

Endomitóza:
dává vznik polyploidní buňce.
je děj, při kterém nedojde ke karyokinezi ani k cytokinezi.
se realizuje blokádou dělícího vřeténka.

Genové mutace:
dělíme na substituce, inzerce a delece.
zařazením analogu báze (5-Br-uracilu místo T) je po dvou replikacích místo páru A-T pár G-C.
označované jako duplikace patří do inzercí.

Mutace v genu regulátoru či promotoru:
zjistíme hybridizaci mutované DNA se standartní a restrikční analýzou.
stejně jako v strukturních genech mohou být podmíněné - např. termosenzitivní.
ovlivní průběh transkripce v celém jimi řízeném operonu.

Aneuploidie:
vznikají nondisjunkcí při mitóze během ontogeneze jako tzv. chromozomové mozaiky.
vznikají nondisjunkcí (neoddělením homologních chromozomů) při meióze.
vznikají vícepolární mitózou.

Translokace:
patří do chromozomových mutací.
patří do strukturních aberací.
dělíme na jednoduché a reciproké.

Numerické aberace chromozomů:
organizmy s takovými mutacemi jsou označovány jako heteroploidní.
označované jako aneuploidie zahrnují hyperploidie a hypoploidie.
zahrnují změny počtu jednotlivých chromozomů (aneuploidie) a změny počtu úplných chromozomových sad (euploidie).
nejčastější jsou monozomie a trizomie.

Mutace:
dělíme na genové, chromozomové a numerické aberace.
jsou nepřesnosti vznikající při přenosu genetické informace.
dělíme na genové, strukturní aberace a genomové.

Robertsonova fúze:
může dát vzniku Downovu syndromu.
vzniká translokací dlouhých ramen na akrocentrický chromozom a současnou delecí ramen krátkých.
patří do aneuploidií.

Virus chřipky:
obsahuje RNA a enzymy.
patří mezi obrovské viry.
obsahuje membránu a kapsidu.

Replikace virového genomu:
je realizovaná v cytoplazmě u RNA virů.
je realizovaná v jádře u většiny DNA virů.

Profág:
dává vznik lysogennímu klonu.
vzniká působením temperovaných fágů.
vzniká spojením fágové a bakteriální DNA.

Reprodukční cyklus virů:
začíná u bakteriofágů injikováním pouze NK do bakterie.
je určen hostitelskou specifitou buňky (buňka musí mít receptory pro daný virus).
zahrnuje adsorpci na buněčný povrch, reprodukci virionů a jejich uvolnění z buněk.

Virogenie:
integrovaná virová DNA se jmenuje provirus.
je spojení virové DNA s DNA některého z chromozomů hostitelské buňky.

Onkogenní viry:
mohou obsahovat protoonkogeny hostitelské buňky.
způsobují maligní transformace.
patří mezi ně DNA i RNA viry.

Viriony:
virů parazitující na prokaryontech se jmenují bakteriofágy.
jsou jednotlivý jedinci určitého virového druhu.
obsahují vždy NK.

Zrání, čili maturace viru:
jsou morfogenní procesy.
je tvorba NK, bílkovin kapsidy a bílkovin obalové membrány nezávisle na sobě.
je realizovaná tvorbou nejprve časných (latentní fáze), potom pozdních (lytická fáze) proteinů.

Cytopatické viry:
způsobují, že je vlastní buňka považována za cizí.
jsou tzv. pomalé viry.
jsou považovány za příčinu degenerativních onemocnění nervů.

Reprodukce virů:
je lytický cyklus.
je realizovaná pouze v živé buňce.

Zralé viriony:
DNA obalené viry získávají membránu z jaderné membrány.
se tvoří prostřednictvím templátových proteinů.
tvoří v buňkách pravidelné krystalické mřížky (adenoviry).

Zralé viriony:
mohou zůstat v buňce a nepoškozovat ji.
mohou opustit buňku díky aktivitě cytoskeletu.
jsou vytvořeny během 20 minut až několika hodin.
mohou opustit buňku při lýze.
mohou opustit buňku exocytózou.

Mutace a rekombinace virů:
mutace je vysoká, protože viry nemají reparační mechanizmy.
rekombinace je asi 20% u virů se segmentovaným genomem.

Viroidy:
způsobují choroby rostlin.
jsou tvořeny kruhovou molekulou RNA.

Replikace a transkripce je u virů závislá na typu virové NK:
u jednovláknových virů je nutné vytvořit kopie, aby nebyly nové viriony k původním jako pozitiv k negativu.
u virů s jednovláknovou DNA plus se musí vytvořit komplement DNA mínus, podle kterého je realizovaná tvorba dalších DNA či m-RNA.
u RNA mínus virů se musí vytvořit kopie RNA plus.

Virové NK:
u DNA virů je molekula DNA lineární nebo cirkulární.
u RNA virů je molekula RNA lineární, jedno nebo dvouvláknová.
u DNA virů je molekula DNA jednovláknová nebo dvouvláknová.
obsahují cistrony a promotory.