Pátek a sobota - sepsala Oriana
Náš klub sa naozaj rád kamaráti, čo sme využili tieto prázdniny, keď sme sa stretli s členmi ostatných Star Trek klubov. Keďže niektorí precestovali väčšiu diaľku, trvala misia namiesto jedného až tri dni.
V piatok ako prví do Ostravy rýchlikom dorazili Samuel, Kawalski a praotec Trekkie, pretože boli zvedaví aj na mesto. Milá povinnosť previesť ich pripadla mne, teda naozaj „miestnemu“ človeku. Z mojej domácej úlohy a učenia sa pamätihodností mesta nakoniec nebolo nič, pretože z pôvodných troch hodín na prehliadku, zostala po meškaní vlaku a obede sotva polovica. Behať nebol čas, preto sme si pozreli všetko na jednom mieste, na výstave miniatúr svetových stavieb Miniuni. Kde inde sa Pražáci môžu odfotografovať pred pražskou radnicou s orlojom a nebyť pritom v Prahe?
Pri presune k miestu stretnutia, čajovni Lapalála, sme sa prešli mestom, a keď som sa náhodou nezakecala o niečom celkom inom, padlo aspoň meno budovy, okolo ktorej sme prechádzali. Počasie nám stále viac hrozilo dažďom a kým sme v čajovni čakali na ďalších účastníkov a odvoz, spustil sa naozaj solídny dážď. K Alasákovej rodine, ktorá mala tú odvahu ubytovať vo vlastnom dome okolo pätnásť scifistov, sme došli ako zmoknuté sliepky.

Zvyšok večera bol voľný program. Zoznámenie sa s domácimi. Čakanie na zvyšných účastníkov misie, ktorí postupne prichádzali väčšinou vlastným povozom. Hranie hier všetkého druhu. Pokec medzi tými, čo si ukoristili miesta v obývačke na sedačke. Hladkanie domácich zvierat, konkrétne dvoch psov a dvoch mačiek, ovečky do domu bohužiaľ nepustili. Prezeranie hromady fotografií z doby, keď bol veľký domáci pes ešte malým domácim psom. Niektorí tuším aj jedli, ale určite sa pili veci s alkoholom aj bez. A ostatní priami účastníci si určite spomenú na ten zvyšok, na ktorý som ja zabudla.
Keď sme sa s manželom už dočkali aj posledného účastníka, Johansona s dvojitým dámskym doprovodom a zvítali sa, zas sme sa rozlúčili a vrátili sa do Ostravy do vlastnej postele ako jedni z mála. Mimoostraváci spali na povale v dome, teda okrem Johansona, ktorý sa rozložil v záhrade v stane, čím spôsobil domácim škodu v podobe vyležanej trávy.

Druhý deň ráno začal miernym chaosom pri zbieraní našej početnej skupiny. Telefonáty medzi Ostravou a Dolnou Lutyní najprv hovorili o presune Ostravskej časti späť k Alasákovej rodine, nakoniec sa to však celé obrátilo. Naozaj som nevedela, či sa tešiť, keď som sa dozvedela, že do hodiny budú pred naším panelákom všetci. Nakoniec ale zostali naozaj iba pred panelákom.
Kým sme sa nakladali do nášho auta, Rebeka s Koraxom kamsi zmizli. Po chvíli sa vynorili s domácich potrieb so širokými úsmevmi na tvári a rolkou žltej stužky a nožnicami v rukách. Ďalšie minúty teda patrili zdobeniu ôsmich áut, aby sme sa cestou poznali. Aj tak sme sa roztratili na prvej svetelnej križovatke, ale do miesta určenia zámku v Hradci nad Moravicí sme nakoniec dorazili všetci. Znova bol chvíľu chaos so zgrupovaním a počítaním účastníkov prehliadky. Keďže nikto nedokázal presne spočítať, koľko kúpiť vstupeniek pre dokopy dvadsaťdva ľudí, z toho devätnásť dospelých, dve deti, jedno batoľa, troch študentov a mínus Johanson a jeho sprievod, ktorí sa rozhodli ísť na inú prehliadku, začalo sa individuálne nakupovanie.

Zámkom nás sprevádzal milý mladý sprievodca v uniforme vojaka napoleonských vojen, ktorý si musel na chvíľu sadnúť a rozdýchať, že sa mu na prehliadku prišiel scifiklub. Našťastie sa mu to podarilo a mohli sme pokračovať. Najväčší úspech mali dlaždice zdobené erbmi a veľký jedálenský stôl, na ktorý by sa určite v pohode vošla celá dosková hra World of Warcraft. Hviezdičky v kaplnke, ktorých má byť údajne toľko ako dní v roku sme nestihli spočítať. Nakoniec sme si s okostýmovaným chlapíkom urobili hromadnú fotografiu, a potom nás už vypustil von do záhrady okolo zámku. Tam bolo tiež čo obzerať, ale hlavne účastníci výletu fotografovali účastníčky výletu, takže trvalo pomerne dlho, kým sme sa dostali späť k autám.

Začal druhý strategický presun, teraz smer Dolní Lutyně. Tromi rôznymi cestami s medzizastávkou sme sa asi po hodine všetci znova zišli a vystriedali sa pri kuchynskom stole pri chutnom guláši, ktorý nám pripravila pani domáca.
Ako ďalší bod programu sme stanovili hromadnú gratuláciu oslávencom. Nahnali sme naše zhromaždenie do, v tej chvíli príliš maličkej, obývačky a po formálnych gratuláciách júlovým a augustovým oslávencom: Arwethovi, Ondrovi, Darellovi a Katkemk, našťastie bez piesme Happy Birthday, sme sa vrhli na torty ako kobylky.

A kto ešte stále nebol plný, toho čakal vonku gril a na ňom všetko, čo sa dá tepelne upravovať. Teda okrem ovečiek. Celú túto hostinu sme znova zapili vínom, tentoraz Tokajským a pokračoval voľný program podobný tomu z predošlého večera.
Večer sme zakončili malou oslavou pol roka od založenia klubu, čo Korax dokázal premietnutím bohatej obrazovej dokumentácie z takmer všetkých akcií a misií. Len fotografie z tej júnovej sa niekam stratili. No a keďže už bolo po polnoci, vrátili sme sa s Darellom znova domov a ostatní si zrejme ešte tú noc aj zaliezli do spacákov, keďže ich ďalší deň čakal ešte program. Toho sme sa ale s Darellom nezúčastnili, pretože sme mali iný program, takže o nedeli informuje kolega Mirex. Len malý postreh: keď v nedeľu odišli poslední účastníci, susedia sa našich hostiteľov pýtali, koho zo svojich detí ženili alebo vydávali, keďže bol plný dom ľudí.

Neděle - sepsal Mirex
Do neděle se kluby probudily ve sníženém počtu – už v sobotu navečer nás museli opustit Beka, Arweth a Ondro, Oriana s Darellem, Axiom, s Thestral a manželkou i Crusher s na krátce se objevivší Kamilkou (od níž měl mimochodem Crusher díky mému sveřepému naléhání při sobotním steakování přislíbeno, že porodí-li v očekávaném termínu 19. září, měl Cruher „dovoleno“ přijet o den později oslavit to na CzechTREK). I v omezenějším kruhu ale stále neděle za to – koneckonců, závěr patří vždy mistrům
Probudil jsem se kolem osmé jako první a z pochrupující půdy se vydal směr koupelna a jídlo. To bych ovšem nesměl mít ten úžasný nápad podívat se nejdřív ven na dvorek na psa Huberta. Maxipsisko bylo tak rádo, že vidí znovu člověka, kterého zná sotva 24 hodin, že se - položené na hřbetu s packami nahoru - nechalo hladit dobrou čtvrthodinu. Při této činnosti jsem pochopil, jak moudré bylo nechat nejimpozantnějšího zástupce Alaskovic rodinné ZOO ráno mimo domek…
K mému rannímu obžerství v kuchyni se postupně připojovali další členové Mise, a probíralo se vše možné i nemožné; dovoluji si odhadnout, že i na ten Star Trek možná nakonec došlo :-). Kolem desáté se už u jídelního stolu vystřídali všichni a začal se řešit nedělní program. Jelikož se venku docela umoudřilo počasí, byla Wesleym navržena „outdoorová aktivita“ výletu na Landek, která byla vzápětí většinově schválena.
Po sbalení našich věcí následovalo rozloučení se s Alaskovou rodinou v Dolní Lutyni – tou, která s námi nepokračovala dále. Zejména mamince, „paní Alaskové“, patří náš nehynoucí dík Vzorně se o naši tlupu tři dny starala, zatímco tato jí systematicky rozbourávala rodinný klid :-). Takže ještě jednou, i touhle cestou, neskutečné díky! Bohužel s námi dále nepokračoval Korax, jehož odvály povinnosti, ani Johanson se svým doprovodem, Evičkou a Evičkou, kteří taktéž zvolili jiný program. Na rozdíl od osmi aut ze soboty se tak na Landek vypravili jen auta tři.

Landek – úžasné místo. Místo lovců mamutů (kteří jako první na světě používali černé uhlí k udržení svých ohňů), avšak hlavně hornické muzeum. Bývalý důl Anselm a 250 metrů důlních štol bylo silné lákadlo. Nejprve naše tlupa zašla do volně přístupné volné expozice šatny horníků. Depresivně působící místo, plné tmavých visících šatů nad našimi hlavami, se spoustu řetězů kolem, by bylo ideální pro natáčení horroru. Samuel, nevím proč, můj návrh, aby se zde odehrával druhý díl jejich fanfilmu „MI:2“ nevzal s pochopením :P. Po vyblbnutí některých jedinců v dětských vláčcích (což třeba vzhledem k mé a T'Reelově konstituci byly obdivuhodné výkony :-) se už fáralo pod zem.

Skoro hodinová prohlídka důlních šachet byla nadmíru zajímavá, zvláště pro člověka, který takovou věc viděl poprvé v životě (a pro člověka, v podobě mé maličkosti, který trpí lehčí klaustrofobií). Průvodce vepředu nebyl sice vůbec slyšet, ale my se dostatečně zabavili sami. V pravé důlní tmě jsem si sice nesáhl na permoníka, jak bylo slibováno, ale (tuším) na kawalského, ale nemusí pršet, stačí když kape, že :-)

Po prohlídce šachet nás opustili Praotec „Zakladatel“ Trekkie a kawalski, neboť odjížděli „pinďou“ do Prahy. Byli tedy odvezeni na ostravské nádraží, přičemž zbytek skupiny pokračoval návštěvou muzea báňského záchranného sboru a jeho techniky. Prohlídka byla hodně zajímavá, ale zlatý hřeb měl teprve přijít.
Rázovitý pan průvodce nám umožnil seberealizovat neustálé děti v nás poněkud akčnějším způsobem… Bylo nám umožněno vyzkoušet si aspekty důlního záchranářství prolézáním poměrně úzkých tunelů. To bylo něco na mou klaustrofobii. Ale to bych zase nebyl já, abych se neuvrtal pro každou ptákovinu. Sice jsem díky své výšce činil lehčí brzdu provozu (zezadu mě neustále pošťuchoval Uran), což Wesley zvesela fotil, ale nakonec jsem úspěšně po břiše do finiše dolezl. Ovšem 18 kilovou výstroj, jakou k tomu mají opravdoví záchranáři, bych k tomu opravdu vláčet nechtěl.

Po dostatečném vyblbnutí v rourách jsme zamířili k inscenovanému pravěkému obydlí včetně jednoho mamuta. Tady jsme se ale zdrželi jen velmi krátce, protože kručení žaludku se projevovalo snad u všech. A proto hurá do Ostravy a do osvědčené čínské restaurace Panda.
Následovaly pravé lukulské hody, jež daly popustit brzdě špatně skrývaného obžérství všech přítomných :-) Při pojídání specialit čínské kuchyně se opět probíralo vše možné a nemožné, včetně správného pití nápojů se zdviženým prstem či genetických úprav mých rukou. Hlavním hrdinou odpoledne byl ovšem iPhone a „práskání bublinek“ :-)

Po vynikajícím obědě jsme se rozloučili s katkoumk a T'Rellem, kteří odjížděli do Bratislavy, a z „přespolních“ jsme zůstali už jen já a Samuel. Zbývající, tedy Wesley, Milan, Alaska s bratrem Pandou a Uran nás vzali na krátkou procházku centrem Ostravy, tak akorát do odjezdu našich vlaků.
A pak už hurá do vlaků vstříc domovu. Odváželi jsme si skvělé zážitky z perfektně připravené akce, plné skvělé nálady (a skvělého pohoštění u Alaskových). Mise byla nanejvýš úspěšná.

© www.SUBSPACE.cz