Nedělní Star Trek - Paintball
- 18. červenec 2004 -

Neříkám, že se mi o tom dokonce zdálo, neříkám, že jsem na to myslela celý týden, jen přiznám, že jsem na tuto neděli byla fakt zvědavá :) Vše začalo jak jinak než naprosto nevinně :) Přisla jsem domu z práce, usedla k počítači vybrat si poštu, když mi Martin vyřizuje vzkaz, že si mám zapnout ICQčko, že se mě chce Karel na něco zeptat. Onou otázkou bylo zvážení mé účasti jakožto posledního člena na nedělní Paintball. Po takřka několikahodinovém přemlouvání, z mé strany pragmatického zvažování a pročítání webů s příslušnou tématikou jsem nakonec svolila. Kdy by řek, že den poté :) budu přemlouvačem já, tedy jen částečným, kdy jsem "jen" v náznacích inventovala všechna pro a proti s Paldíkem. Nutno však podotknout, že Karel znovu a opět odvedl svou práci dobře :) Nakonec se sešlo 12 hráčů, kteří tvořili dva týmy po šesti. To byl základ, na kterém mohl Aldy coby hlavní pořadatel :) sestavit objednávku a obvolat příslušná zainteresovaná místa a připravit tak Benešov a jeho okolí na náš příjezd.

Přípravy ráno zas tolik času a přemýšlení nezabraly. Vyštrachali jsme staré botasky, já si sbalila náhradní tílko a kraťasy, několik PET lahví vody (k tomu příslušnou naučnou literaturu :) a vyrazilo se pěšky směr Křišťanova na Žižkově :) Předsraz se konal u Karla. Do třetího patra jsme se ve výtahu o nosnosti do 160 kg raději nevydali, já dala za vděk starému dobrému schodišti, čímž jsem si samozřejmě vysloužila poznámku, že bych se přeci měla na odpoledne šetřit :) Čekání na posledního člena posádky U.S.S. Škoda 120 jsme si zkrátili čučením na bednu s Jackie Chanem :) Když dorazila Irča, odjezdu dle plánu v 11 hodin nic nepřekáželo. Jízda ve Škodě 120 po těch letech moderní technologie byla skutečným zážitkem, dokonce jsem si vybavila své dětství :)) Karel před samotným nastartováním řádně zahustil plynovým pedálem :), omluvil se, že otevřít jdou jen tři okénka ze čtyř a zařadil jak jinak, než jedničku :) Jízda po Praze bez tlumičů připomíná tankodrom :) x pro srovnání - druhá parta jela v Peugeotu. Ale pozor: jak nás učil Voyager - "Nikdy nesuď ovoce podle vzhledu!" (Neelix, ep. State of Flux), nečiň tak ani s auty. Po cca 30 minutách vcelku rychlé jízdy jsme na cílové souřadnice nedaleko Benešova dojeli před Peugeotem s notným předstihem! Dan vzal asi holky cestou někam na kafe :) Aldyho posádka s jeho maminkou na palubě už skoro tábořila :)

Po zanechání všech osobních věcí v autech jsme se přemístili do zdější "budovy" - dřevěného přístřešku s lavicemi, kde už byly připravené krabice s vybavením. Každý si vybíral maskáče na svou tělesnou strukturu nejvhodnější :), pak kšiltovku s chránítky uší nebo rovnou celou kuklu a rukavice. Když přišla na řadu helma, už se muselo brát v potaz zařazení dotyčného do příslušného týmu, protože právě na helmách bylo barevně označeno, kam vlastně patříte. Z nadšení nad oblečením nás zpátky do reality (no, jak se to vezme :), navrátil zdejší chlápek, který to tady měl spolu s kolegou celé pod palcem (plnil roli obsluhy, rozhodčího.. možná to byl i majitel firmy, co já vím :) Usadil nás zpátky do lavic doslova tak jako ve škole a vážným hlasem začal vše polopaticky vysvětlovat. Nechci, aby to vyznělo arogantně, drtivá většina z nás byla naprostými nováčky a za každou radu a doporučení jsme byli vděční (teda já určitě :). Byly nám také přečteny vážným hlasem oficiální pravidla hry (připomínalo to školení protipožární ochrany :) ze kterých vyplynula jedna podstatná věc - ať se nám stane cokoliv, je to jen naše a opět jen naše chyba, nikdo jiný za to odpovědnost nepřebírá a přebírat nebude. Nakonec jsme probírali i zákaz tělesného kontaktu, tedy rvačky a znásilňování žen z druhého družstva. Ve vlastním je to povoleno po vzájemné dohodě :)) Zda k dohodě došlo vám neprozradím :)

K předem pečlivě rozděleným týmum přibyli ještě dva a dva hráči, kteří si sem také přijeli zahrát. S jedním z nich jsme si mohli pokecat dokonce jenon anglicky a mohli případně závidět jeho komplet vlastní vybavení :) Školitel nás jako posluchače vyzval dvakrát, zda někdo nemá nějaký dotaz a protože jsem si pokaždé ještě něco potřebovala vyjasnit, byla jsem "obviněna z přílišného přemýšlění" a bylo mi připomenuto, že jsem si sem přišla přeci zahrát = pobavit se! Na tom nebyla ani špetka lži, takže ano, zbytek ponechám svému osudu, uvidíme, jak se to celé vyvine... :)

Dále jsme každý vyfasoval zbraň, Ondra a Jana měli dokonce automaty, jinak všechny vypadaly stejně. Začínalo se se sto náboji - sta kuličkami, které se sypou do zásobníku a gravitací postupně padají do hlavně :) O doplňování munice dbal druhý "rozhodčí", který si o kuličkách pochopitelně vedl evidenci. Po nezbytném vyfocení jsme si všichni svou zbraň vyzkoušeli několika výstřely na blíže nespecifikovaný cíl. Když dotyčný svou pušku otestoval, za ochrannou bariéru (silové pole :) mohl další, aby udělal to samé. Naštěstí to netrvalo dlouho a mohli jsme se po pár minutách přesunout přímo na hřiště, na jedno ze tří, dalo by se říci. Oblečení, někdo navíc s ochrannou vestou, nabitá zbraň... jako poslední zbývalo nasazení helmy (někdo si připlatil termální proti zamlžování s dvojitým sklem) a mohlo se vyrazit. Cílem mise bylo ukořistit vlajku druhého družstva a dopravit ji všemi možnými prostředky zpět do vlastního tábora, tj. na pomyslnou zadní lajnu na konci hřiště. Barvy vlajek se schodovaly s barvami na helmách - žlutí Romulané vs. červení Klingoni. Romulus hájil "hlavní organizátor" Aldy, dále Margh, Jája, Irča, Ondra a já x Q'ronos a svou čest zase Jana, Paldík, Taul, Anča, Jája II. a Anry. Rodinní příslušníci a páry byli záměrně rozděleni a postaveni proti sobě. Neptejte se mě, kdo tohle vymyslel :)
Po rozmístění na protilehlé strany hřiště už nic nebránilo vlastní hře. Slovy rozhodčího: "Copak chceme žít věčně?"... slovy Klingona: "Dnes je dobrý den na smrt!" :)

Taktika se moc neprojednávala, v tu chvíli, kdy z nás nikdo neznal terén, nevěděl, co se zbraní všechno dokáže a proti jak dobrým nepřátelům stojí, se snad ani není čemu divit. Jediné, co jsme si tak nějak stačili říci, bylo z jaké strany se vstříc nepříteli vydáme, teda zda zleva či zprava. Já si napoprvé vybrala stranu levou, byla tam spousta keřů, žádné umělé zábrany od barvy, které by nepřímo varovaly "Tady je to hustá palba, tady je to pro profíky." Netrvalo dlouho a nepřítel se skutečně přiblížil. Červená barva nevěstila nic dobrého, ale nebylo co ztratit, až na pár kuliček :) - několik výstřelů z mě doposud nepochopitelného důvodu znamenalo pro dva dotyčné přímý zásah a odchod ze hřiště (ten se dává najevo výkřikem "out" a zvednutím ruky co nejviditelněji nad hlavu za současného sklopení a zajištění zbraně). Byla jsem velmi mile překvapena, protože jsem ve své historicky první hře dostala Anryho a Jáju, Aldyho maminku. Kvótu zasáhnout alespoň jednou svou drahou polovičku jsem si splnila, proto mě hra hned začala bavit :)

V prvním kole žlutí Romulané zvítězili, proto to vypadalo, že půjde o procházku růžovým sadem. Opak byl pravdou., hned v další hře jsem totiž inkasovala přímý zásah do zadku a o té "reálné bolesti", o které se v úvodu tolik namluvilo, jsem měla rázem jasno. Naštěstí jsem to neschytala od Karla, který to z důvodu zamlžených brýlí jednou do Aldyho pořádně napral :)
Na velkém hřišti jsme uhráli myslím kolem šesti kol. Po skončení jsme si vždy sdělovali své zážitky, hledali svého "vraha", doplňovali zásobníky o kuličky a také doplňovali sami sebe o tekutiny. Ve třetím kole jsem doplatila na poloprázdný zásobník, kuličky uprostřed hry došly, zbývalo buď blafovat a zdržovat nepřítele, odvracet jeho pozornost a plýtvat jeho municí nebo se raději hned vzdát. Protože jsem přeci jen čerstvým nováčkem v této hře a mít vybitou zbraň mi na kuráži moc nepřidávalo, jsem raději odkráčela z centra dění. V jedné hře jsem dokonce dobíhala na stanoviště s vlajkou soupeře, protože někdo z našeho týmu dostal zásah těsně před cílem. Naneštěstí i naše vlajka byla ukořistěna nepřítelem :(

Protože se uvolnilo vedlejší hřiště, nebránilo nám nic v tom, abychom ho prubli :) Bylo mnohem menší, uprostřed se vypínal kopeček, pod kterým byl malý bunkřík, který ale nebyl průchozí. Hra se zostřila. Ztráty byly velké na obou stranách, kuličky lítaly jedna za druhou. Já opět zaujala pozici obránce vlajky, obrana mi jde, resp. chci napsat, že mi jde určitě víc než by mi šel útok, ke kterému, se přiznávám, jsem se vlastně neodhodlala. Na kuráži mi nepřidal ani přímý zásah do levého ramene (ze včera čerstvě opáleného :), na kterém mi ještě teď zůstalo malé červené kolečko.

Po výměně stran jsme se rozhodli, že vyzkoušíme také misi "barák". Týmy se sloučily a pět z nás zahučelo ho zdejšího velkého baráku, resp. toho co z něj za ta léta zřejmě zbylo :) - tím se stali obránci, barvitěji řečeno teroristé věznící rukojmí Federace x ostatní vně budovy byli rázem útočníci - tým těch nejlepších z nejlepších - jednotka MACO :) Já byla právě mezi těmi pěti uvnitř pod palbou. Skrz malé okénko jsem bránila celou levou stranu. Odvážlivci pomalu postupovali, plazili se a tak nebylo moc na výběr, kam na ně mířit. Jana to ode mě dostala mezi oči, za což se jí (opět) omlouvám :)

Útočníci do budovy nestihli proniknout do 15 minut herního limitu, proto vyhráli obránci. Já to bohužel dostala do pravé ruky, zápěstí, tam, kde končí rukavice a začíná růkáv :) - oranžová kulička s barvou se mi rozprskla na kůži, čímž všechny podkožní kapiláry přešly do módu červeného poplachu :) Po výměně jsem byla útočník, resp. ostřelovač z protilehlé budovy. Zatímco Aldy sbíral kuličky z nechtěně otevřeného zásobníku, já to dostala od Paldíka přímo mezi oči a musím přiznat, že helma je fakt bezpečná, nebolí to :) Paldík mi tímto oplatil jeden přesný zásah, který jsem uštědřila já jemu.

Po "baráku" jsme si dali velkou pauzu. Pilo se, jedlo se a navštěvovala se zdejší kadibudka Johny :))

Z klečení za překážkami některé chytla mírná bolest zad. Jedním z nich byl i Karel, ale i přes snažení a prosení se masáže nedočkal, i když Aldyho snahy vypadaly chvíli opravdu nadějně :)

Zatímco Aldy přemýšlí o příští taktice našeho týmu :), Paldík se chlubí zeleným uchem od jedné dobře zamířené kuličky :)

Takto vypadá zásah mezi oči :))

Odpočíváme, už teďka toho máme plný kecky :)

Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne, čas na další hry stále zbýval. Vrátili jsme se ještě jednou na obě hřiště, malé útočné i velké taktické, úkolem bylo místo vlajek získat (ukořistit) potravinové nouzové balíčky a také dostřílet zbylou munici. V téměř poslední hře mě dostal Anry nepřipravenou, tím myslím tak, že mi akorát došla munice. Ach jo :) Poslední vytrvalci z obou týmů už pak nehráli o vlajku, ale do vystřílení posledního muže (dead match).

Čas se pomalu nachyloval k šesté večer, nafotila se proto ještě památeční společná fota :)

... sesvlékli jsme se z propocených maskáčů...

... a odevzali jsme dobrovolně zbytek zapůjčeného vybavení :)

Placení se vyhnout nedalo. Útočníci Paldík a Margh se práskli přes kapsu - 1400,- za jedno odpoledne opravdu není sumička, za kterou by se dalo jezdit na Paintball každý víkend. Ale pokud jste vyhráli ve Sportce... :)

Loučení bylo srdceryvné .) S některými jsem trávila prakticky celý víkend, takže až na mě přijde absťák, nebude se čemu divit (už přišel :)
P.S. o bolesti stehen, kterou budu cítit při každém schodu či vstávání ze židle, fakt řeč nebyla! :)) Ale kam se hrabu se svými namoženými svaly na suvenýry Paldíka a Ondry. Honza to schytal do boku a detail zřejmě nejbolestivějšího okamžiku celého nedělního dobrodružství (jen pro silné povahy) si můžete prohlédnout zde :)

Protože o tomto víkendu poprvé do ČR zavítalo pravé léto, sprcha, mýdlo, šampon atd. dostaly pořádnou zabíračku. Z této činnosti se k nám však žadné fotodokumentace k uveřejnění nedostalo :))
Oba dny se skutečně povedly! Děkuji Marghovi za přemluvení a odvoz a příště pozor na otevřenou haubnu :)

© 2004 Hypospray
za přídavek fotek děkujeme Paldíkovi - Paldíkova fotogalerie
Paintballgame.cz